Z rozhodnutí: Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Česko - italského jazykového gymnázia, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Sadská 530, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 64578917, o insolvenčním návrhu věřitelek 1/ I. V., bytem XY a 2/ R. Č., bytem XY, obou zastoupených Mgr. et Mgr…
MSPH 76 INS XY
29 NSČR 23/2010-A-18
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Česko - italského jazykového gymnázia, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Sadská 530, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 64578917, o insolvenčním návrhu věřitelek 1/ I. V., bytem XY a 2/ R. Č., bytem XY, obou zastoupených Mgr. et Mgr. Pavlem Bartošem, advokátem, se sídlem v Berouně, Železná 33, PSČ 266 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY, o dovolání insolvenčních navrhovatelek proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, 1 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. února 2010, č. j. MSPH 76 INS XY, odmítl Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh věřitelek 1/ I. V. a 2/ R. Č. směřující proti dlužníku Česko - italskému jazykovému gymnáziu, s. r. o. (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud - cituje ustanovení § 103 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - uvedl, že insolvenční návrh je neúplný a neobsahuje všechny zákonem požadované rozhodné skutečnosti. Chybí zejména řádné označení dlužníka, když v úvodu návrhu insolvenční navrhovatelky uvádějí, že podávají insolvenční návrh na bývalého zaměstnavatele J. M. (dále též jen „J. M.“) a V. K. (dále též jen „V. K.“) a hned poté označují dlužníka jako Česko - italské jazykové gymnázium, s. r. o., Praha 9, Hloubětín, Sadská 530, 198 00, avšak bez identifikačního čísla.
Dále chybí vylíčení jakýchkoliv skutečností, ze kterých by bylo zřejmé, že byla splněna obligatorní podmínka úpadku dlužníka uvedená v ustanovení § 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, tedy že dlužník není schopen plnit své závazky, a to ani v jedné ze čtyř vyvratitelných domněnek uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona. Konstatování insolvenčních navrhovatelek, že jim dlužník dluží mzdy, nic nevypovídá o jeho úpadku ve formě platební neschopnosti či předlužení.
Vadou je dále i absence podstatné náležitosti insolvenčního návrhu, a to uvedení, čeho se insolvenční navrhovatelé tímto návrhem domáhají (petitu).
Tyto nedostatky bránily postupu v řízení, i když šlo o vady odstranitelné, jelikož v insolvenčním řízení nelze aplikovat ustanovení § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání insolvenčních navrhovatelek Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud poukázal na to, že náležitosti insolvenčního návrhu stanoví § 103 insolvenčního zákona, jehož odstavec 1 a 2 citoval spolu s ustanovením § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Uvedl dále, že z věty prvé insolvenčního návrhu plyne, že insolvenční navrhovatelky podaly insolvenční návrh na bývalého zaměstnavatele J. M. a V. K. V další větě je však jako dlužník uvedeno Česko - italské jazykové gymnázium, s. r. o., jehož jednateli jsou J. M. a V. K. Z pracovních smluv insolvenčních navrhovatelek pak plyne, že zaměstnavatelem a subjektem povinným k výplatě mzdy je Česko - italské jazykové gymnázium, s. r. o.
První věta insolvenčního návrhu je proto mylná a zavádějící. Nicméně, i kdyby podání bylo možné vyložit tak, že směřuje proti dlužníku - společnosti s ručením omezeným, není možné přehlédnout absenci identifikačního čísla, jímž musí být právnická osoba v insolvenčním návrhu označena dle § 103 odst. 1 insolvenčního zákona.
Shora uvedený nedostatek v označení účastníka je bezpochyby vadou podání, a pokud insolvenční zákon odstranění vad postupem dle § 43 o. s. ř. zapovídá, nelze za této situace dospět k jinému závěru, než že odvolání není důvodné, uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly insolvenční navrhovatelky dovolání a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelky poukazují na to, že jediným důvodem potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí byla skutečnost, že v insolvenčním návrhu neuvedly identifikační číslo insolvenčního dlužníka.
Odvolacímu soudu pak především vytýkají, že se nevypořádal s argumenty, jež uplatnily proti rozhodnutí insolvenčního soudu (uzavřel pouze, že nedovoluje-li insolvenční zákon vyzvat /insolvenčního/ navrhovatele k odstranění vad podání, nutno jeho návrh odmítnout). Potud dovolatelky odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 (jde o nález ze dne 9. dubna 2008, uveřejněný pod číslem 69/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4389/2009 (jde o usnesení ze dne 20. listopadu 2009, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rovině věcné správnosti napadeného usnesení pak dovolatelky odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval tím, zda neuvedení identifikačního čísla právnické osoby v insolvenčním návrhu je takovým (flagrantním) nedostatkem, pro který nelze pokračovat v řízení, a současně nepodrobil aplikované ustanovení (§ 128 odst. 1 insolvenčního zákona) testu ústavnosti, jak mu to ukládá článek 90 a článek 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Testem ústavnosti v uvedeném smyslu projde podle dovolatelek taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, který si lze představit jako legitimní prostředek k jeho dosažení. Nelze se v tomto směru spokojit s tím, že odmítnutým (insolvenčním) navrhovatelům nic nebrání podat nový insolvenční návrh. Okamžik zahájení insolvenčního řízení má totiž další dopady do práv (insolvenčních) navrhovatelů - zaměstnanců úpadce (správně dlužníka); potud dovolatelky odkazují na vymezení rozhodného období a práva zaměstnance na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, s tím, že nelze přistupovat k pouze mechanické interpretaci příslušných zákonných ustanovení.
Dále dovolatelky uvádějí, že proti závěru, že neuvedení identifikačního čísla právnické osoby v insolvenčním návrhu je takovým nedostatkem, pro který nelze pokračovat v řízení, argumentovaly důvodovou zprávou k insolvenčnímu zákonu, z nějž citovaly pasáž, podle které: „Ustanovení § 103 a 104 vymezují náležitosti insolvenčního návrhu a jeho příloh. Pokud jde o náležitosti insolvenčního návrhu, jejich úprava vychází z toho, jak tyto náležitosti podle dosavadní úpravy (založené z větší části na přiměřené aplikaci § 79 o. s. ř.) pojímala praxe.“ a dále: „Ustanovení § 128 návrhu se zabývá vadami insolvenčního návrhu z pohledu důsledků, jež to může mít pro další průběh insolvenčního řízení. Tím, že v odstavci 1 zapovídá postup podle § 43 o. s. ř., zavádí stejný režim nakládání s vadami insolvenčního návrhu jako v případě předběžných opatření (srov. § 75a odst. 1 o. s. ř.).“.
Podle dovolatelek je zřejmé, že neuvedení identifikačního čísla právnické osoby v insolvenčním návrhu nemůže mít pro další průběh řízení takové důsledky, jež by odůvodňovaly odmítnutí insolvenčního návrhu. Dovolatelky s odkazem na ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. uvádějí, že občanský soudní řád nestanoví obligatorně za všech okolností povinnost uvádět v návrhu na zahájení řízení identifikační číslo právnické osoby. Upozorňují rovněž na judikaturu obecných soudů (např. na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 101/2000 /jde o rozsudek z 28. června 2000/ a 22 Cdo 3480/2000 /jde o rozsudek z 15. ledna 2001/), s tím, že ta v rozličných případech připouští dokonce nepřesnosti v označení právních subjektů, pod podmínkou, že o jejich identitě nejsou pochybnosti a nehrozí nebezpečí jejich záměny za jiné právní subjekty. Dovolatelky míní (odkazujíce na „stanovisko Ústavního soudu“ sp. zn. Pl. ÚS - st. 16/02 /správně jde o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2003, uveřejněné pod číslem 1/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu/), že tím obecné soudy respektují zásadu dobré víry a naplňují tím postulát právního státu lépe, než když se uchylují k nepřiměřenému a přepjatému formalismu.
Neuvedení identifikačního čísla dlužníka, nepředstavuje takovou překážku, respektive nedostatek, pro který nelze pokračovat v řízení, uzavírají dovolatelky.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění, jež od podání insolvenčního návrhu nedoznalo změn) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v in