Nejvyšší soud 29 NSCR 26/2026 – Návrhu dlužníka na vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze

Usnesením ze dne 11. prosince 2025, č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1868, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl mimo jiné o tom, že povolil částečný rozvrh (bod I. výroku), a určil, že částka 450 000 000 Kč bude rozdělena jednotlivým věřitelům s poměrným uspokojením do výše 50,64 % (bod II. výroku).

Proti shora označenému usnesení insolvenčního soudu podal dlužník odvolání (B-1883), přičemž u Vrchního soudu v Praze (jako soudu odvolacího) je vedeno řízení o odvolání pod sp. zn. KSCB 26 INS 29347/2013, 6 VSPH 96/2026.

Podáním datovaným 11. února 2026 (B-1908) namítl dlužník podjatost soudců soudního oddělení Vrchního soudu v Praze č. 6, a to „konkrétně soudců JUDr. Ing. Kamily Balounové, JUDr. Jindřicha Hoskovce, Mgr. Hany Ptáčkové, JUDr. Jana Kláštery, JUDr. Ing. Petra Pacholíka“. Vzhledem k tomu, že dlužníkova námitka směřuje vůči JUDr. Jindřichu Hoskovcovi, který nebyl a není členem daného senátu, lze dovodit, že dlužník měl ve skutečnosti na mysli soudce JUDr. Jindřicha Havlovce.

Dlužník spatřuje podjatost senátu 6 VSPH především v úzkém profesním a institucionálním vztahu mezi soudci odvolací instance (Vrchního soudu v Praze) a soudcem insolvenčního soudu JUDr. Ing. Zdeňkem Strnadem, Ph.D., MPA (dále jen „soudce Z. S.“), který v insolvenční věci dlužníka rozhoduje.

V návaznosti na výše uvedené dlužník dále uvedl, že v projednávané věci má Vrchní soud v Praze posuzovat zákonnost a správnost rozhodnutí soudce Z. S., který je s nimi v dlouhodobém odborném a profesním kontaktu. Dle názoru dlužníka jsou tak soudci Vrchního soudu v Praze postaveni do role, kdy mají reálně a bez vnějších vlivů přezkoumat rozhodnutí soudce, se kterými je pojí opakovaná profesní spolupráce a institucionální sounáležitost, což „objektivně vyvolává pochybnosti o tom, zda je přezkum schopen naplnit požadavek plné nestrannosti a nezávislosti, nebo zda je naopak strukturálně zatížen tendencí ke konformnímu potvrzování rozhodnutí soudce Z. S.“

Dlužník zdůrazňuje, že jeho námitka podjatosti nesměřuje proti právnímu názoru soudu nižší instance jako takovému, ale proti okolnostem, za kterých má být daný názor přezkoumáván, a doplňuje, že pokud je Vrchní soud v Praze personálně a profesně úzce provázán se soudcem, jehož rozhodnutí má přezkoumat, vzniká objektivní riziko „korporátní loajality“, které je s požadavky spravedlivého procesu neslučitelné.

Označení soudci ve vyjádřeních k námitce podjatosti (B-1909) shodně uvedli, že k účastníkům, k jejich zástupcům ani k projednávané věci nemají žádný vztah.

V souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze mají rozhodovat o odvolání dlužníka proti shora označenému usnesení insolvenčního soudu soudci JUDr. Jindřich Havlovec, JUDr. Ing. Kamila Balounová a JUDr. Ing. Petr Pacholík.

Podle § 14 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).

Dle § 16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě.

Rozhodnutí o vyloučení soudce podle § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.

Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 20/2015“)].

Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že z obsahu spisu (poměřováno § 14 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř.) nelze dovodit žádný důvod, pro nějž by soudci odvolacího soudu byli z rozhodování o odvolání vyloučeni.

Důvod k vyloučení označených soudců z projednávání a rozhodnutí předmětné věci se nepodává ani z tvrzeného dlouhodobého odborného a profesního kontaktu soudců se soudcem insolvenčního soudu Z. S., neboť soudci odvolacího soudu nemají k soudci Z. S. vztah přesahující kolegiální rámec (opak z obsahu insolvenčního spisu neplyne). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v závěru, že pouhé pracovní (kolegiální) vztahy nezakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. 4 Nd 201/2011, nebo i důvody R 20/2015).

Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší soudu dospívá k závěru, že z tvrzení dlužníka ani z obsahu spisu nelze dovodit žádný důvod, pro nějž by ve výroku označení soudci Vrchního soudu v Praze, kteří budou v souladu s rozvrhem Vrchního soudu v Praze ve věci rozhodovat, byli vyloučení z rozhodování o odvolání dlužníka.

Nejvyšší soud proto rozhodl, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve výroku označené věci (§ 16 odst. 1 o. s. ř.). Protože nebylo prováděno dokazování, rozhodl Nejvyšší soud o námitce podjatosti, aniž nařizoval jednání (§ 16 odst. 3 věta druhá o. s. ř.)