29 NSCR 3/2023

V insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice (J. D.) u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSUL 92 INS XY navrhl věřitel č. 8 (M. J.) podáním datovaným 13. září 2022 (B-232), doplněným podáními datovanými 15. listopadu 2022 (B-242), 28. listopadu 2022 (B-243) a 30. prosince 2022 (B-268 a B-269), aby insolvenční věc dlužnice byla přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci.

Návrh odůvodnil tím, že všichni soudci insolvenčního soudu se v době, kdy byl předsedou tohoto soudu JUDr. Luboš Dörfl (dále jen „L. D.“), odmítali řídit právními názory soudů vyšších stupňů. Vrchní soud v Praze poté, co se L. D. stal jeho předsedou, začal (oproti minulosti) vydávat opačná stanoviska. Věřitel č. 8 míní, že jde o delegaci nutnou („vynucenou“) podle § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

K návrhu se připojila dlužnice (podáním datovaným 28. prosince 2022, B-262, doplněným podáním datovaným 3. ledna 2023, B-274).

Nesouhlasně se k návrhu na přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu vyjádřili:

Pro posouzení opodstatněnosti podaného návrhu je rozhodné následující ustanovení občanského soudního řádu (v aktuálním znění, pro věc rozhodném): § 12 (1) Nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst. 2 a § 16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně. (2) Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. (3) O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.

Nejvyšší soud na tomto základě zkoumal návrh na přikázání věci jako soud nejblíže společně nadřízený insolvenčnímu soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.).

V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že skutečnosti, jimiž je odůvodněn návrh na tzv. delegaci nutnou (návrh opírající se o ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř.), nejsou těmi, pro něž je takový postup zákonem předepsán.

Přikázání věci k projednání jinému než příslušnému soudu podle § 12 odst. 1 o. s. ř. je (totiž) důsledkem vyloučení soudců toho soudu, který je soudem místně a věcně příslušným k projednání a rozhodnutí věci. K tomu srov. též např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněné pod číslem 65/2010 Sb. rozh. obč. [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016, sp. zn. 29 Nd 231/2016 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. března 2017, sp. zn. II. ÚS 3994/2016, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 20 Nd 245/2017.

Tvrzené skutečnosti pak nejsou ani těmi, jimiž by bylo lze odůvodnit přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu podle § 12 odst. 2 o. s. ř. (tedy z důvodu vhodnosti).

Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně.

Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu; srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sb. rozh. obč.

V daném stadiu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka je závěr, že nejsou splněny předpoklady pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu ani z důvodu vhodnosti, zjevný.

Jelikož Nejvyšší soud v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu ani podle ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř., ani podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., rozhodl, že se věc nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci.