29 NSCR 45/2021 – Nejvyšší soud

KSBR 53 INS XY 29 NSČR 45/2021-P22-18 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka M. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 53 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele United Business Company LLC, se sídlem Sacco FL4, Triq Ghar Qawqla, Marsalforn, MFN 1102, Maltská republika, registrační číslo 2016-000710247, zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, PSČ 615 00, o dovolání věřitele United Business Company LLC proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2021, č. j. KSBR 53 INS XY, 2 VSOL XY, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 29. září 2020, č. j. KSBR 24 INS XY, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky věřitele United Business Company LLC (dále též jen „věřitel“) ve výši 3 134 448,83 Kč (bod I. výroku) a konstatoval, že právní mocí usnesení účast věřitele v insolvenčním řízení ohledně této přihlášky pohledávky končí (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 26. září 2014, č. j. KSBR 53 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a věřitelům, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, stanovil pro přihlášení jejich pohledávek lhůtu 2 měsíců ode dne zveřejnění (26. září 2014) tohoto rozhodnutí. Poslední den lhůty pro podání přihlášek tak byl 26. listopad 2014. [2] Podáním ze dne 10. srpna 2020 přihlásil věřitel do insolvenčního řízení pohledávku pod číslem P22 v celkové výši 3 134 448,83 Kč. [3] Ve vztahu k dotčené pohledávce byla právním předchůdcem věřitele společnost Waldviertler Sparkasse Bank AG (dále též jen „původní věřitel“), kterou bylo třeba považovat za zahraničního věřitele, přičemž tato nebyla postupem stanoveným v § 430 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), vyrozuměna o zahájení insolvenčního řízení. [4] Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. října 2015 postoupil původní věřitel předmětné pohledávky společnosti Odkup pohledávek s. r. o. a smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. března 2019 pak tato společnost postoupila předmětné pohledávky věřiteli. 3. Insolvenční soud – cituje § 19 odst. 1, § 173 odst. 1, § 185 a § 430 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) – konstatoval, že oprávnění být vyrozuměn o zahájení insolvenčního řízení náleželo toliko původnímu věřiteli (společnosti Waldviertler Sparkasse Bank AG), který případně mohl přihlásit své pohledávky za dlužníkem i po skončení lhůty pro přihlašování pohledávek, přičemž toto oprávnění se nevztahuje na postupníka známého zahraničního věřitele. Jde totiž o oprávnění vážící se k samotné osobě zahraničního věřitele, nikoli již k osobám, kterým byla dále postoupena pohledávka tohoto původního věřitele, neboť zákon neukládá povinnost vyrozumět o existenci insolvenčního řízení postupníky zahraničního věřitele a nepřiznává jim oprávnění podat přihlášku pohledávky prakticky kdykoli do skončení insolvenčního řízení v případě, že nebyli o insolvenčním řízení vyrozuměni. Uzavřel tak, že věřitel podal přihlášku pohledávky po uplynutí lhůty stanovené pro přihlášení pohledávek, a proto přihlášku pohledávky odmítl jako opožděnou. 4. K odvolání věřitele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil bod I. výroku (první výrok) a odmítl odvolání věřitele proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok). 5. Odvolací soud – cituje § 136 odst. 2 písm. d/, § 173 odst. 1 a § 185 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, § 430 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, a článek 40 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“) – nejprve přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že původní věřitel byl známým zahraničním věřitelem, který měl být insolvenčním soudem vyrozuměn o zahájení insolvenčního řízení postupem podle § 430 insolvenčního zákona. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 25/2009“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněné pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2012“), konstatoval, že účelem právní úpravy § 430 insolvenčního zákona je umožnit známému zahraničnímu věřiteli účinné uplatnění jeho práv v zahájeném tuzemském insolvenčním řízení. 6. S ohledem na závěry uvedené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2012, č. j. KSPL 29 INS XY, 2 VSPH XY, odvolací soud dále uvedl, že není sporu o tom, že insolvenční soud nedostál své povinnosti dle § 430 insolvenčního zákona, nicméně tato skutečnost nebránila původnímu věřiteli v účinném uplatnění jeho práv, jelikož své další pohledávky za dlužníkem ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku řádně přihlásil přihláškami evidovanými pod č. P20 a P14. Odvolací soud tak uzavřel, že řádným přihlášením pohledávky ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku bylo právo původního věřitele být o zahájení insolvenčního řízení informován a vyzván k přihlášení svých pohledávek dle § 430 insolvenčního zákona konzumováno, přičemž opačný názor prosazovaný věřitelem by vedl k porušení zásady stejného postavení věřitelů ve smyslu § 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že insolvenční soud nepochybil, když pohledávku věřitele odmítl jako opožděnou dle § 185 insolvenčního zákona, a proto usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku jako věcně správné potvrdil. Odvolání věřitele proti bodu II. výroku odmítl, jelikož výrok, kterým insolvenční soud deklaruje, že účast věřitele v insolvenčním řízení se končí právní mocí rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, má povahu usnesení o vedení řízení, proti kterému není odvolání přípustné. 7. Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně do celého jeho rozsahu, podal věřitel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též je „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, jež nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu spolu s rozhodnutím insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Za otázky zakládající přípustnost dovolání označuje dovolatel tyto otázky: 1/ Zda v případě nedodržení postupu dle § 430 insolvenčního zákona, kdy insolvenční soud v rozporu se svými povinnostmi neinformuje známého zahraničního věřitele o zahájení insolvenčního řízení a o právu přihlásit pohledávky, tomuto věřiteli nepočne běžet lhůta pro přihlašování pohledávek, a to za všech okolností, anebo zda s odkazem na další skutečnosti může dojít ke „konzumaci“ práva známého zahraničního věřitele stanoveného v § 430 insolvenčního zákona? 2/ Zda právo věřitele být o zahájení insolvenčního řízení informován a právo být poučen o možnosti přihlásit pohledávky jsou právy spojenými výlučně s osobou původního známého zahraničního věřitele, či zda tato práva přecházejí i na nabyvatele pohledávky ve smyslu § 19 odst. 1 insolvenčního zákona. 9. K položeným otázkám argumentuje dovolatel následovně: 10. Ad 1/ Dovolatel považuje závěr odvolacího soudu při řešení této otázky za nesprávný a odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, přičemž odkazuje zejména na R 25/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sen. zn. 29 NSČR 27/2009, uveřejněné pod číslem 63/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2010“). Připouští sice, že jeho právní předchůdce v insolvenčním řízení přihlásil část svých pohledávek za dlužníkem, a to ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, nicméně tímto jednáním nemůže dojít k „automatickému napravení“ procesní chyby insolvenčního soudu, který postupoval v rozporu se zákonem. Má za to, že při nedodržení postupu dle § 430 insolvenčního zákona měla být jeho přihláška považována za včasnou, a to bez ohledu na další skutečnosti projednávaného případu. 11. Ad 2/ Dovolatel dále namítá, že v případě, kdy insolvenční soud dodatečně zjistí své procesní pochybení spočívající v nevyrozumění zahraničního věřitele dle § 430 insolvenčního zákona, a to i za situace, kdy původní zahraniční věřitel svou pohledávku postoupil třetí osobě, vzniká insolvenčnímu soudu povinnost vyrozumět přímo nového a soudu známého věřitele (postupníka). Tento závěr dovozuje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2010, přičemž uvádí, že opačný výklad by způsobil absurdní situaci, kdy b