29 NSCR 71/2014 – Nejvyšší soud

KSBR 27 INS XY 29 NSČR 71/2014-B-187 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka S. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS XY, o vydání rozvrhového usnesení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 112/44, PSČ 615 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. prosince 2013, č. j. KSBR 27 INS XY, 3 VSOL XY, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 19. dubna 2013, č. j. KSBR 27 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka tak, že zjištěné pohledávky insolvenčních věřitelů budou uspokojeny poměrně do výše zjištěné pohledávky koeficientem 0,0159493, přičemž k uspokojení zjištěných pohledávek bude použito částky 66 692 Kč, a u každého věřitele uvedl částku, která mu má být vyplacena (bod I. výroku). Dále uložil insolvenčnímu správci, aby provedl rozvrh ve lhůtě 10 dnů ode dne právní moci usnesení a aby mu podal písemnou zprávu o provedení rozvrhu do 15 dnů ode dne právní moci usnesení (bod II. výroku) Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Usnesením ze dne 10. září 2008, č. j. KSBR 27 INS XY, zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs. 2/ Usnesením ze dne 6. listopadu 2012, č. j. KSBR 27 INS XY, jež nabylo právní moci dne 12. listopadu 2012, schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce. 3/ Insolvenční správce předložil 5. dubna 2013 návrh na vydání rozvrhového usnesení s tím, že pro uspokojení věřitelů bude použito částky 66 692 Kč, když tyto prostředky vyplývají z konečné zprávy. Insolvenční soud, vycházeje z § 306 odst. 1 a 3 a § 307 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), shledal návrh správce věcně správným, proto podle něj vydal rozvrhové usnesení. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud předeslal, že účelem rozvrhového usnesení je určení, které pohledávky a v jakém rozsahu budou z výtěžku zpeněžení uspokojeny, a že základním předpokladem jeho vydání je pravomocné usnesení o schválení konečné zprávy. Právní mocí takového usnesení je s končenou platností vyřešeno, jaká částka je k dispozici pro uspokojení věřitelů. V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že námitka dlužníka, podle níž částka 66 692 Kč by měla být zaplacena jako výživné jeho dětem a manželce, měla zaznít při jednání o konečné zprávě, která musí mimo jiné obsahovat i přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň (mezi něž patří právě i pohledávky věřitelů na výživném ze zákona). K tomu dodal, že nabude-li usnesení o schválení konečné zprávy právní moci, je vyloučeno, aby se insolvenční soud při vydání rozvrhového usnesení zabýval problematikou, k jejímuž řešení je primárně určena konečná zpráva. Odvolací soud tak shrnul, že v této fázi řízení se již nelze zabývat tím, zda bylo či nebylo hrazeno výživné. K tomu odvolací soud doplnil, že podle sdělení insolvenčního správce při provádění měsíčních srážek ze mzdy dlužníka byly vyživovací povinnosti zohledněny, pročež bylo na dlužníkovi, aby svou zákonnou vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem plnil. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a požaduje, aby je Nejvyšší soud zrušil společně s usnesením insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel formuluje následující otázky, které dle jeho názoru nebyly dosud Nejvyšším soudem vyřešeny: 1/ „Zda můžou nezletilé děti (a ostatní osoby, ke kterým má dlužník vyživovací povinnost), jejichž pohledávky mají dle zákona naprostou přednost před pohledávkami ostatních věřitelů, utrpět újmu v důsledku pochybení insolvenčního správce (tedy osoby s odbornými znalostmi) a v důsledku pasivity dlužníka.“ 2/ „Zda i v případě, kdy ještě nedošlo k uskutečnění rozvrhu výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, nelze s nastalou situací nic učinit, tedy zda je soud skutečně povinen přehlédnout skutečnost, že z pohledávek nezletilých dětí a manželky na výživném nemá být uspokojeno ničeho, zatímco ‚druhořadé‘ pohledávky ostatních věřitelů uspokojeny být mají.“ Dovolatel především zdůrazňuje, že po celou dobu insolvenčního řízení měl a nadále má vyživovací povinnost vůči své manželce a nezletilým dětem a že tato skutečnost se nezměnila ani po ztrátě zaměstnání 1. července 2012. Vzhledem k tomu, že následně neměl žádné příjmy na to, aby svou vyživovací povinnost plnil, vznikly od daného data manželce a dětem dovolatele pohledávky na výživném. Nepovažuje za správné, že v rozvrhovém usnesení nejsou nijak zahrnuty mezi věřitele jeho manželka a děti, přestože jejich pohledávky mají dle § 169 odst. 1 písm. e/ a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona přednost. Za necelé dva roky jsou tyto nároky bezpochyby vyšší, než je částka ve výši 66 692 Kč (určená k rozvrhu mezi věřitele). Podle dovolatele bylo insolvenčnímu správci známo, že dovolatel přišel o zaměstnání a že tak nemůže poskytovat výživné dětem ani manželce, a přesto toto nijak v konečné zprávě neuvedl, ačkoli zahrnutí jejich pohledávek do ní je nezpochybnitelné. Dovolatel nesouhlasí s tím, že měl uvedené námitky vznášet při jednání o konečné zprávě a že by předmětné pohledávky na výživném neměly být uspokojeny pouze a jen kvůli pochybení insolvenčního správce či pasivitě dovolatele. Míní, že taktový názor je v rozporu „s účelem zákona a s dobrými mravy“. Daný výklad dle dovolatele odporuje účelu § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona, jehož smyslem je, aby majetek dlužníka v prvé řadě sloužil k uspokojení pohledávek osob, ke kterým má vyživovací povinnost. Ke své pasivitě dovolatel uvádí, že nevěděl, kdy je oprávněn tyto skutečnosti namítat a že soud opakovaně neúspěšně žádal o ustanovení právního zástupce, aby mohl hájit zájmy nejen své, ale především své rodiny. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek dovoláním předestřených, jimiž se v daných souvislostech dosud nezabýval. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro danou věc jsou rozhodná níže označená ustanovení insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 185/2013 Sb. Podle § 169 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou pohledávky věřitelů na výživném ze zákona. Podle § 169 odst. 2 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Podle § 203 insolvenčního zákona se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem (odstavec 1). Neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a/ v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu (odstavec 2). Insolvenční správce uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty (odstavec 3). Neuspokojí-li insolvenční správce pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti insolvenčnímu správci; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním správc