29 Odo 1036/2003 — Nejvyšší soud

29 Odo 1036/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2006 Spisová značka:29 Odo 1036/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1036.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 1 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb. § 1 odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb. § 1a odst. 3 předpisu č. 328/1991Sb. § 4 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 551/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 594/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 1036/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci dlužnice Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, o návrhu věřitelek a/ T. a. s., b/ O., akciová společnost, c/ R., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 K 65/2001, o dovolání navrhujících věřitelek proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č. j. 1 Ko 55/2003-174, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Navrhující věřitelky jsou povinny zaplatit dlužnici společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužnice JUDr. O. K. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 13. prosince 2002, č. j. 59 K 65/2001-149, Městský soud v Praze zamítl návrh věřitelek a/ T. a. s., b/ O., akciová společnost a c/ R., a. s. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhující věřitelky neprokázaly, že mají vůči dlužnici splatnou pohledávku, když pohledávky, jež získaly postoupením, jsou sporné co do základu a sporné je i jejich postoupení. Jsou-li navrhující věřitelky názoru, že mají pohledávky vůči dlužnici, je nutné, aby je vyřešily individuálně v probíhajícím nalézacím řízení, které konkursní řízení nahradit nemůže. Nebyl též osvědčen úpadek dlužnice v žádné z jeho forem. Dlužnice je nadto osobou podléhající režimu § 1a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Vrchní soud v Praze k odvolání navrhujících věřitelek usnesením ze dne 18. června 2003, č. j. 1 Ko 55/2003-174, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud nepokládal za správný úsudek soudu prvního stupně, že dlužnice je osobou, která podléhá režimu § 1a ZKV, uváděje, že nejde o právnickou osobu, jejíž dluhy stát převzal nebo za něž se zaručil. Ohledně ostatních důvodů zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu však měl rozhodnutí soudu prvního stupně za správné. Konkrétně přitakal soudu prvního stupně v závěru, že navrhující věřitelky nedoložily splatné pohledávky vůči dlužnici, nejsou-li pravomocně skončena nalézací řízení, v nichž je o důvodnosti tvrzených nároků rozhodováno. V souvislosti se zmínkou odvolatelek o stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98 (uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - dále též jen „stanovisko“, odvolací soud poznamenal, že shodně s názorem uvedeným ve stanovisku je přesvědčen, že je-li k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele zapotřebí provést rozsáhlé dokazování (dlužník pohledávku popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují /lhostejno, zda jde o případ neúplnosti listin věřitele nebo o případ, kdy listiny předkládané dlužníkem jsou schopny zpochybnit obsah listin předkládaných navrhujícím věřitelem/), je nutno návrh na prohlášení konkursu (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoli) zamítnout proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Podle odvolacího soudu není povinností věřitele zahájit před podáním návrhu na prohlášení konkursu jiným návrhem nalézací řízení o splnění povinnosti dlužníka a až po právní moci rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení se domáhat prohlášení konkursu. Takový postup by byl jistě nepraktický tam, kde důkazní materiál v rukou věřitele je do té míry průkazný a nezpochybnitelný, že již při předběžném posouzení nároku tohoto věřitele je zřejmé, že dlužníkova obrana nemůže obstát. Jiná situace však nastává, je li dlužníkova argumentace zpochybňující věřitelův nárok nebo naopak prokazující vzájemnou pohledávku dlužníka natolik kvalifikovaná, že přezkoumání a posouzení její důvodnosti vyžaduje prostor, jenž je vyhrazen právě řízení nalézacímu. V daném případě se soud prvního stupně pohledávkami odvolatelek zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč návrh na prohlášení konkursu neshledal důvodným. Nelze přehlédnout - pokračoval odvolací soud - že u některých pohledávek vzhledem k tvrzenému prodlení dlužnice (např. u postupitele SZZ Krnov od 14. února 1997 a u postupitelky Mgr. V. od 17. září 1996) měly věřitelky dostatečný časový prostor k jejich uplatnění žalobami v nalézacích řízeních, jejichž výsledek by je či postupitele v případě procesního úspěchu (a následného nezaplacení přiznaných částek dlužnicí) dostatečným způsobem kvalifikoval k podání návrhu na prohlášení konkursu a osvědčoval jejich aktivní legitimaci v konkursním řízení. Jde proto především k tíži věřitelů, že tento standardní způsob uplatnění nároku pominuli. Tím, že se postupníci domáhali přímo prohlášení konkursu na majetek dlužnice, zvolili postup, který soudy obou stupňů neshledaly dostatečně skutkově a právně podloženým. Míra doložení těchto nároků a osvědčení jejich existence není taková, aby konkurs bylo možné prohlásit, aniž by konkursní soud v rozsahu přesahujícím rámec potřeby tohoto řízení prováděl dokazování o skutečnostech mezi účastníky sporných. K otázce osvědčení úpadku dlužnice odvolací soud odkázal na závěry formulované ve stanovisku, podle kterých, jestliže dlužník není ochoten k úhradě splatné pohledávky věřitele, kterou je - objektivně vzato - schopen zaplatit, nejsou splněny podmínky úpadku (srov. bod XIV. stanoviska, str. 181 /357/). K tomu z listin předložených dlužnicí uzavřel, že dlužnice má prostředky potřebné k úhradě pohledávek navrhujících věřitelek. Tomu, že nejde o účelové tvrzení dlužnice, podle odvolacího soudu svědčí i úspěšnost obrany dlužnice v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3, z jehož nepravomocného rozsudku ze dne 18. prosince 2002, č. j. 11 C 284/2002-47, se podává, že jím byla zamítnuta žaloba navrhující věřitelky b/ o zaplacení částky 6.148.602,60 Kč. Dlužnicí během řízení deklarovaná ochota podrobit se výsledkům pravomocně skončených nalézacích řízení přitom koresponduje s jejím jednáním (s dílčí výhradou uspokojení pohledávky navrhující věřitelky a/ až v průběhu výkonu rozhodnutí), když např. pohledávka navrhující věřitelky c/ byla v podstatě zapravena a k úhradě zbývá (v porovnání s původní výší) její nepatrná část. Tvrzená pohledávka navrhující věřitelky c/ představující náklady řízení ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. Ro 747/2002 dosud nevznikla, neboť povinnost k úhradě nákladů řízení je zásadně dána až v souvislosti s vydáním rozhodnutí, jímž je účastník k této platbě zavázán. Proti usnesení odvolacího soudu podaly navrhující věřitelky včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně dovolatelky kritizují závěr odvolacího soudu, že nebyl osvědčen úpadek dlužnice, majíce za to, že dlužnice v úpadku je, když je dána mnohost věřitelů i neschopnost dlužnice plnit své splatné závazky a dovolatelky tento úpadek osvědčily. Úpadek mohl být eventuelně dále a lépe osvědčen, kdyby soudy, jak je obvyklé, aktivně zjišťovaly pohledávky za dlužnicí i dalších jejích věřitelů, nejméně u dovolatelkami jmenovaných zdravotnických zařízení. Listiny, jimž odvolací soud přiznal relevanci co do osvědčení hospodářské situace dlužnice, nemají podle dovolatelek dostatečnou vypovídací schopnost ohledně posouzení úpadku dlužnice. Samotná skutečnost, že dlužnice má prostředky k úhradě dovolatelkami tvrzených pohledávek, automaticky neznamená, že dlužnice není nebo nemůže být v úpadku. Dovolatelky akcentují jako veřejně známou skutečnost, že dlužnice dluží řádově miliardy korun řadě zdravotnických zařízení v celé České republice a je neustále v prodlení s úhradou svých závazků, odkazujíce na zprávu ČTK z 15. z