29 Odo 307/2002 — Nejvyšší soud

29 Odo 307/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2003 Spisová značka:29 Odo 307/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.307.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 187 písm. h) předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 307/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci návrhu P. S. s.r.o., o neplatnost usnesení valné hromady P. p., a.s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 209/98, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2001, č.j. 7 Cmo 421/2001-187, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.11.2000, č.j. 15 Cm 209/98-129, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady P. p., a.s. (dále též jen „společnost“), konané (dle výroku usnesení soudu prvního stupně) dne 17.4.1998, přičemž opravil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s návrhem tak, že vyslovil, že se zamítá návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 7.4.1998. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že napadaná valná hromada tvrzenou protiprávností „pokud jde o výkon hlasovacích práv majoritním akcionářem“ netrpěla. (Navrhovatelka tvrdila, že majoritní akcionář nebyl oprávněn vykonávat na valné hromadě hlasovací právo, protože jako majitel akcií představujících více než 50 % podíl na základním jmění společnosti porušil povinnost učinit ostatním akcionářům veřejný návrh smlouvy o koupi akcií.) Nebylo prokázáno, že by podíl B. I. B. O. H. Ltd. (dále jen „majoritní akcionář“) na veřejně obchodovatelných akciích společnosti, představoval polovinu či více základního jmění společnosti. Základní jmění společnosti v době konání valné hromady činilo 1.717,474.400,- Kč. Majoritní akcionář s 55 % (přesně 55,01) podílem na základním jmění, držel 9,449.428 akcií v nominální hodnotě 100,- Kč. Akcie koupil v srpnu 1997 od B. I. H. N.V. (dále jen „původní majoritní akcionář“). V důsledku sloučení společnosti se společnostmi O., a.s. a P. V. n. N., a.s. k 31.1.1997 (dále jen „sloučení“) došlo, jak vyplývá z obchodního rejstříku, ke zvýšení základního jmění společnosti o 552.611.400,- Kč. K pokrytí tohoto zvýšení vydala společnost 5,526.114 akcií na majitele v nominální hodnotě 100,- Kč, určených k výměně za akcie slučovaných společností, které zanikly k 31.1.1997. Podíl původního majoritního akcionáře činil 3,502.249 (správně 3,502.248) akcií, podíl ostatních akcionářů 2,023.866 akcií. U akcií, jež měly připadnout ostatním akcionářům, bylo požádáno o povolení k veřejnému obchodování, u akcií, které měly připadnout původnímu majoritnímu akcionáři, nikoli. Ministerstvo financí, jak vyplývá z jeho rozhodnutí ze dne 21.2.1997, vydalo povolení k veřejnému obchodování pouze pro 13,644.746 akcií na majitele v nominální hodnotě 100,- Kč. Tyto skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné. Z uvedeného vyplývá, že majoritní akcionář i původní majoritní akcionář drželi 9,449.428 akcií společnosti, z nichž bylo 5,947.180 veřejně obchodovatelných, což představovalo cca 34,5 % podíl na základním jmění společnosti. Povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle § 183b obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) v tehdy platném znění, proto majoritním akcionářům nevznikla. S argumentací navrhovatelky, že uvedený postup byl protiprávní, a že všechny akcie vydané společností k pokrytí zvýšení základního jmění v důsledku sloučení společností byly nutně veřejně obchodovatelné, když byly určeny k výměně za veřejně obchodovatelné akcie slučovaných společností, nelze podle odvolacího soudu souhlasit. Veřejně obchodovatelnými se mohly stát jen ty akcie, na něž se vztahovalo povolení k veřejnému obchodování vydané Ministerstvem financí podle § 72 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., v tehdy platném znění. Názor navrhovatelky o kontinuitě veřejné obchodovatelnosti akcií nemá v zákoně žádnou oporu. Další námitky navrhovatelky směřovaly proti usnesení napadané valné hromady jímž bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění společnosti. Navrhovatelka tvrdí, že způsob určení emisního kursu byl stanoven v rozporu se zákonem, neboť nebyl vymezen dostatečně určitě a na stanovení kursu se měla podílet P. F. a.s., která připadala v úvahu jako upisovatel akcií. Odvolací soud vyšel ze zjištění, jež soud prvního stupně učinil ze zápisu z valné hromady, podle kterého při rozhodování o zvýšení základního jmění nebyl schválen původní návrh na zvýšení základního jmění, ale protinávrh. Podle tohoto protinávrhu měl být emisní kurs akcií na zvýšení základního jmění o jmenovité hodnotě 100,- Kč určen „na základě metody vytváření ceny podle poptávky s přihlédnutím k ceně akcií“ na veřejných trzích. Následně mělo představenstvo společnosti zkontrolovat, zda emisní kurs odpovídá stanovenému způsobu. Pokud by odpovídal a činil nejméně 100,- Kč, mělo jej po zápisu usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku schválit. Na tomto základě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedený způsob určení emisního kursu není v rozporu se zákonem. K námitce, že se na stanovení kursu měla podílet P. F., a.s., která připadala v úvahu jako upisovatel akcií a jde tedy o konflikt zájmů, odvolací soud uvedl, že v usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění se o P. F., a.s. v souvislosti se způsobem zvýšení základního jmění nehovoří. Poslední námitka navrhovatelky o protiprávnosti schválení účetní závěrky spočívala v tom, že hospodářské výsledky byly založeny i na obchodních smlouvách uzavřených mezi společností a jejím majoritním akcionářem, na jejichž základě docházelo k převodům majetku. Smlouvy byly neplatné, neboť v rozporu s § 196a odst. 3 obch. zák. nebyly převody majetku odsouhlaseny valnou hromadou a majetek nebyl znalecky oceněn. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle zprávy auditora o ověření roční účetní závěrky společnosti za rok 1997 nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by naznačovaly, že účetní záznamy, na základě kterých byla účetní závěrka sestavena, nebyly úplné, průkazné a správné ve všech významných souvislostech. Účetní závěrka zobrazuje majetek, závazky, vlastní jmění a finanční situaci společnosti ke dni 31.12.1997 a výsledek jejího hospodaření za rok 1997 v souladu se zákonem o účetnictví. Proto neshledal, neplatnost usnesení o schválení účetní závěrky. Uzavřel dále, že podle § 192 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, zabezpečuje představenstvo řádné vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení účetní závěrku s návrhem na rozdělení zisku. Podle § 39 odst. 1 obch. zák. musí mít akciová společnost účetní závěrku ověřenou auditorem. Společnost postupovala v souladu s uvedenými ustanoveními, proto je usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky platné. Okolnost, ze které navrhovatelka dovozovala neplatnost usnesení valné hromady o schválení účetní závěrky, je z hlediska účetní závěrky bez významu a nemohla přivodit neplatnost usnesení. Kromě toho nebyla ani prokázána. Prodej piva společností majoritnímu akcionáři představoval běžné obchodování, nikoli převod majetku na který míří ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., ve znění zákona č. 142/1996 Sb. Kromě toho nebylo prokázáno, že by objem obchodů přesáhl 10 % výše základního jmění společnosti, tj. 171,747.440,- Kč. Podle faktur, jimiž soud prvního stupně prováděl důkaz, nepřesáhly uvedené obchody s majoritními akcionáři částku 50,000.000,- Kč. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl. Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 239 odst. 2, co do důvodů na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). V odůvodnění dovolání namítá, že výrok rozsudku odvolacího soudu je zmatečný, když zní „rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve správném znění, že se zamítá žaloba o určení neplatnosti usnesení valné hromady žalovaného ze dne 7.4.1998.“ Podle dovolatelky se jedná o „jakousi mutaci potvrzujícího a měnícího rozhodnutí,“ kterou občanský soudní řád nepřipouští. Dovolatelka dále namítá, že kromě její argumenta