29 Odo 390/2003 – Nejvyšší soud

29 Odo 390/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., proti žalovaným 1) JUDr. L. H., jako správci konkursní podstaty úpadce M. M., a 2) Pozemkovému fondu České republiky, o určení práva na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 19/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 4 Cmo 212/2001 – 68, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 4 Cmo 212/2001 68 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. května 2001, č. j. 28 Cm 19/2000-54, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. května 2001, č. j. 28 Cm 19/2000-54, zamítl žalobu na určení práva žalobkyně na oddělené uspokojení v konkursu vedeném na majetek úpadce M. M., když dospěl k závěru, že zástavní smlouva uzavřená dne 5. března 1992 mezi žalobkyní (Československou obchodní bankou, a. s. jako zástavní věřitelkou - dále též jen „banka“) a A. A., s. p. (dále též jen „státní podnik“), coby právním předchůdcem úpadce M. M., je neplatná, jelikož byla uzavřena bez souhlasu Pozemkového fondu České republiky (dále též jen „Pozemkový fond). Přitom předmětem zástavy byl pozemek ve vlastnictví státu, jehož správcem byl - ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“) - právě Pozemkový fond. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 4 Cmo 212/2001-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že státní podnik sice měl ve smyslu § 6 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, právo uzavřít zástavní smlouvu, avšak k jejímu platnému uzavření bylo zapotřebí souhlasu vlastníka, tedy státu (příslušného orgánu státní správy), což se nestalo. Nelze se též dovolávat dobré víry v to, že zástavce (státní podnik) byl oprávněn věc zastavit. Nevznikla-li platně zástavní smlouva mezi bankou a státním podnikem, nemohlo ani dojít k převzetí zástavního práva pozdějším úpadcem, jako nabyvatelem nemovitosti (§ 151d odst. 2 občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) a bance tak nemohlo vzniknout ani právo na oddělené uspokojení pohledávky z prodeje nemovitosti. Proto se odvolací soud dále nezabýval tím, zda nemovitost podléhala režimu zákona o půdě. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka zdůrazňuje, že jako vlastník nemovitosti byl v evidenci nemovitostí veden státní podnik, který byl proto oprávněn „s pozemkem disponovat v právním smyslu“. Tomu podle dovolatelky odpovídá i skutečnost, že zástavní právo v její prospěch bylo vloženo do katastru nemovitostí, tedy, že katastrální úřad přezkoumal podmínky vzniku zástavního práva a dospěl k závěru, že jsou splněny. S těmito námitkami se soudy nižších stupňů podle dovolatelky nevypořádaly. Ohledně platnosti vzniku zástavního práva „jakož i zařazení nemovitosti“ dovolatelka „dále odkazuje na svá předchozí podání“ a „jen rekapituluje“, že: - nemovitost není možné podřadit pod nemovitosti vyjmenované v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě; - v tehdy platných právních předpisech nebyla otázka zastavování majetku státu státním podnikem komplexně řešena; - sankce neplatnosti smluvního ujednání ex lege byla spojována jen s takovým nakládáním s nemovitostí, které mělo za důsledek to, že se nemovitost dostala do vlastnictví jiné osoby (tj, že došlo k jejímu převodu); v daném případě však vlastnické právo k nemovitosti zůstalo zachováno. Dovolatelka uzavírá, že problematika rozsahu a oprávnění nakládat s nemovitostí nebyla v době uzavření zástavní smlouvy platnými právními předpisy dostatečně řešena, setrvává však na názoru, že státní podnik měl právo zastavit nemovitost evidovanou v evidenci nemovitostí jako jeho vlastnictví. V řešení této otázky spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní. S ohledem na výše uvedené pak požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. První žalovaný ve vyjádření s dovoláním souhlasí, s tím, že právo na oddělené uspokojení v konkursu nepopřel on, nýbrž Pozemkový fond. Druhý žalovaný ve vyjádření nemá dovolání za přípustné (s tím, že nejde o rozhodnutí zásadního právního významu) a navrhuje, aby bylo odmítnuto buď jako nepřípustné nebo jako bezdůvodné. Zdůrazňuje přitom zejména, že je nepochybné, že zástavní smlouvu nebylo možné uzavřít s někým, kdo není vlastníkem (zástavy). Se zřetelem k bodu 3., článku II., části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Nejvyšší soud má dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, zda (případně za jakých podmínek) byl státní podnik v době před 6. prosincem 1994 oprávněn zastavit nemovitost ve vlastnictví státu, ke které měl právo hospodaření. Dovolacím důvodem dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k době uzavření zástavní smlouvy (5. března 1992) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 111/1990 Sb., ve znění zákona č. 92/1991 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb. Podle ustanovení § 6 zákona č. 111/1990 Sb. v rozhodné době platilo, že podnik hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve státním vlastnictví (odstavec 1). Podnik má právo majetek, se kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními předpisy. Majetek může být podniku odňat pouze v případech a za podmínek stanovených zákonem (odstavec 2). Čistá hodnota majetku svěřeného podniku při jeho založení tvoří jeho kmenové jmění (odstavec 3). Skutečností je, že zákon č. 111/1990 Sb. až do 1. července 1997, kdy byl nahrazen zákonem č. 77/1997 Sb., o státním podniku, otázku, zda státní podnik může zastavit majetek ve vlastnictví státu, k němuž má právo hospodaření, výslovně neřešil. Dílčí řešení tohoto problému nabízelo ustanovení § 45 odst. 8 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále též jen „zákon“), podle kterého podniky (jimiž se ve smyslu legislativní zkratky obsažené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona rozumí i státní podniky) nemohou zřizovat zástavní právo k majetku, na který byl předložen privatizační projekt. Tato úprava však nabyla účinnosti až od 6. prosince 1994, kdy byla do uvedeného zákona vtělena novelou provedenou zákonem č. 224/1994 Sb. S účinností od 1. ledna 2001 (v důsledku novely provedené zákonem č. 220/2000 Sb.) pak byla citovaná úprava nahrazena textem § 45 odst. 1 zákona, podle kterého s majetkem státu a majetkovými účastmi státu na podnikání právnických osob, vybranými k privatizaci, se nakládá pouze podle tohoto zákona. Pokud byl na takový majetek předložen privatizační projekt, nelze k němu zřídit zástavní právo. Také zákon č. 77/1997 Sb. v době, kdy nabyl účinnosti (k 1. červenci 1997), zmiňoval zástavní právo výslovně na jediném místě; totiž v ustanovení § 2 odst. 5, podle nějž určeným majetkem je majetek státu, který je vymezen jako určený majetek v zakládací listině. S určeným majetkem může podnik nakládat pouze se souhlasem ministerstva, které vykonává funkci zakladatele. Tento majetek se zapisuje do obchodního rejstříku. K takovému majetku lze zřídit zástavní právo pouze se souhlasem zakladatele. Teprve s účinností od 1. ledna 2001 (po novele provedené zákonem č. 220/2000 Sb.) bylo do tohoto zákona vtěleno ustanovení § 16 odst. 7, podle kterého podnik (jímž se ve smyslu legislativní zkratky obsažené v ustanovení § 1 označeného