29 Odo 420/2002 — Nejvyšší soud

29 Odo 420/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 11. 2002 Spisová značka:29 Odo 420/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.420.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 5 odst. 1 předpisu č. 111/1990Sb. § 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 420/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce A. P., advokáta, proti žalovaným 1) Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky, Na Františku 32, Praha 1, PSČ 110 00 a 2) F. n. m. České republiky, o 574.800,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 106/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2000, č.j. 13 Co 277/2000-46, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v předmětné věci rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999, č.j. 15 C 106/99-23, že žaloba s návrhem, aby žalovaní byli uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 574.800,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 8.10.1998 do zaplacení, se zamítá (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.). K odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem ve věci samé, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízená (výrok II. a III.) a ve výroku IV. rozhodl, že návrh žalobce, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání, se zamítá. Žalobce se domáhal na žalovaných zaplacení předmětné částky, představující odměnu advokáta za zastupování státního podniku H. I. L. na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci, s tím, že závazek zaniklého státního podniku jsou povinni vypořádat žalovaní. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i předcházející řízení podle § 212 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb.,ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) a odvolání žalobce proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně neshledal důvodným. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolatel nezpochybnil. Usnesením vlády ČR z 10.6.1992 č 420 byl schválen privatizační projekt státního podniku H. I. L. a rozhodnutím ministerstva obchodu a cestovního ruchu ČR z 21.9.19992, č.j. 3481/92 byl v souladu s ust. § 11 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (tzv. zákon o velké privatizaci) vyjmut majetek státního podniku podle schváleného privatizačního projektu a převeden na F. n. m. ČR, který uzavřel s I. P. jako osobou oprávněnou dne 1.10.1992 ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. a § 47 zákona o velké privatizaci dohodu o vydání a převodu majetku týkající se staveb. parcely č. 3284 s domem čp. 575/III., parc. č. 787/2 a č. 787/3 v kat. úz. L. Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR z 7.1.1993, č.j. 6/1993 byl státní podnik H. I. L. zrušen bez likvidace k 15.1.1993 s tím, že státní podnik nemá žádné jmění. K výmazu státního podniku z obchodního rejstříku došlo dne 13.7.1996. Smlouva o právním zastoupení, uzavřena ředitelem státního podniku se žalobcem je z 2.2. resp. 15.2.1993. Odvolací soud uvedl, že pokud žalobce uplatnil žalovaný nárok ve vztahu k žalovanému 1), přicházela by v úvahu odpovědnost státu za škodu ve smyslu ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Žalobou však uplatnil žalobce nárok nikoli vůči státu, nýbrž vůči ministerstvu jako rozpočtovému orgánu a neuvádí, v čem by mělo spočívat pochybení orgánu hospodářského řízení resp. ústředního orgánu státní správy. Při převodu majetku státu si stát, reprezentovaný ústředním orgánem státní správy, počínal jako vlastník. Přitom samotný privatizační projekt žalobce nezpochybňuje. Nesprávnost úředního postupu by musel žalobce uplatnit proti státu jako zvláštnímu subjektu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 21 obč. zák., nikoli vůči ministerstvu jako odlišnému právnímu subjektu. O odpovědnost za škodu tu proto nejde. Odvolací soud je tak toho názoru, že žalované ministerstvo není ve věci pasivně legitimováno, když žalobce ani netvrdil ani neprokázal, že by závazek z mandátní smlouvy uzavřené mezi ním a státním podnikem H. I. L. přešel na toto ministerstvo. Pokud žalobce uplatnil nárok na zaplacení odměny za své právní služby vůči žalovanému 2) s odůvodněním, že na F. n. m. ČR přešly s majetkem státního podniku i práva a závazky související s majetkem státního podniku, pak rozhodným tu je rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR č. 6/1993 ze dne 7.1. 1993 o zrušení státního podniku H. I. L. a současně zrušení funkce ředitele a dozorčí rady. Dnem vydání tohoto rozhodnutí ředitel zrušeného státního podniku nebyl oprávněn za podnik jednat a uzavřít mandátní smlouvu se žalobcem. I když zápis ředitele P. F. v obchodním rejstříku platil do 13.7.1996, neznamená to, že byl do tohoto data oprávněným ředitelem, protože zápis měl jen deklaratorní, nikoli konstitutivní povahu. Jednání ředitele, jehož funkce byla zrušena, nemohlo státní podnik zavazovat, proto se žalobce nemůže úspěšně domáhat zaplacení odměny za právní zastoupení vůči žalovanému 2). Pokud pak jde o výši odměny, bylo by možno uvažovat pouze o mimosmluvní odměně, nikoli o odměně dohodnuté (§ 12, § 13 a § 23 vyhl. č. 270/1990 Sb., v platném znění). Odvolací soud nepokládá za právně významný ani výsledek sporu mezi F. n. m. a I. P. o neplatnost restitučního nároku, protože se nedotýká smlouvy o převodu majetku mezi F. a I. P. z 1.10.1992 a nemůže zakládat povinnost F. zaplatit žalobci odměnu za právní zastoupení na základě mandátní smlouvy. Je proto třeba dospět k závěru že ani druhý žalovaný není v předmětné věci pasivně legitimován. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věčně správný ve všech výrocích potvrdil. Odvolací soud neshledal důvod pro žalobcem navrhované připuštění dovolání (ust. § 239 odst. 1 o. s. ř.), protože jde o otázky, které odvolací soud neřešil. Nesprávný je právní názor žalobce, že za závazky státního podniku vzniklého a zrušeného za účinnosti zákona č. 111/1990 Sb. odpovídá zakladatel, protože z cit. zákona nic takového nevyplývá a otázka účinků převodu majetku při zrušení státního podniku bez likvidace na nový subjekt nemá žádnou souvislost s výmazem státního podniku z obchodního rejstříku. Žalobce podal proti tomuto rozsudku dne 16.11.2000 s odkazem na ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolání s tím, že je podáváno v rozsahu dovolacích důvodů uplatněných při jednání u odvolacího soudu a specifikovaných v písemném stanovisku z 18.9.2000 podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a z důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Dalším podáním ze dne 3.1.2001 (i po výzvě soudu prvního stupně, aby své dovolání doplnil co do důvodů, rozsahu, popř. i navrhovaných důkazů) dovolatel k jednotlivým již dřív uplatněným dovolacím důvodům podrobněji rozvedl svou právní argumentaci. Dovolatel především namítá, že závěr soudu prvního stupně o nedostatku právní subjektivity ministerstva je zcela nesprávný, neboť je i v rozporu s již publikovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu R 52/95, v němž je jednoznačně zaujat názor, že ministerstvo má způsobilost k právům a povinnostem. Pokud byl měl být akceptován opačný názor soudu prvního stupně, znamenalo by to, že první žalovaný by nemohl ani uzavřít smlouvu o poskytování právní pomoci, ani pracovní smlouvy a zavazovat se z jiných právních úkonů. Dovolatel poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci sp. zn. 25 Cdo 893/99. Podle názoru dovolatele tedy nelze směšovat postavení státu, který neodpovídá za závazky podniku s postavením zakladatele státního podniku, tj. ústředního orgánu státní správy, který má vlastní právní subjektivitu a také odpovědnost. Dovolatel uvádí, že není pravdou, že by svůj žalobní požadavek neodůvodnil. Žaloba vycházela z toho, že zakladatel podáním návrhu na výmaz zastupovaného subjektu znemožnil uplatnění nároku žalobce vůči tomuto subjektu a je povinen závazky za tento subjekt vypořádat. Nelze se ztotožnit s názorem, že za stavu, kdy existuje subjekt zapsaný v obchodním rejstříku včetně statutárních zástupců nemůže statutární zástupce jménem podniku (subjektu) jednat údajně proto, že zápis má pouze deklar