29 Odo 649/2001 – Nejvyšší soud

29 Odo 649/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobce Ing. Z. H., Ph. D., zastoupeného, advokátkou, proti žalované České republice - Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6 - Bubenči, Antonína Čermáka 2a, PSČ 160 00, o výmaz ochranných známek z rejstříku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 3/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2001, č. j. 58 Co 178/2001 - 18, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 18. ledna 2001, podanou proti České republice, žalobce požadoval, aby soud uložil Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též jen „Úřad“) vymazat z rejstříku ochranných známek všechny známky jím v žalobě označené. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. dubna 2001, č. j. 58 Co 178/2001 - 18, potvrdil usnesení ze dne 1. února 2001, č. j. 8 C 3/2001 - 7, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 řízení zastavil a věc postoupil Úřadu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že o výmaz ochranných známek z rejstříku lze usilovat jen návrhem podaným k Úřadu, jemuž je pravomoc k rozhodnutí o této otázce svěřena ustanovením § 2 písm. a/ zákona č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví a ustanoveními zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Po pravomocném skončení správního řízení u Úřadu, to jest po vyčerpání řádných opravných prostředků, může fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu, požádat, aby soud přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 pod písmeny a/ a b/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Konkrétně soudům obou stupňů vytýká, že žalobu (včetně žalobního návrhu) posoudily v rozporu s jejím obsahem; nedomáhal se jí totiž ochrany práva k ochranné známce (o té podle § 2 písm. a/ zákona č. 14/1993 Sb. náleží rozhodnout Úřadu), nýbrž uložení povinnosti vymazat z rejstříku ochranných známek ty zápisy, které v tomto rejstříku neprávem deklarují práva jiných subjektů, než skutečné majitelky práva k bylinnému likéru J. B. Zastavení řízení a postoupení věci Úřadu je podle dovolatele odmítnutím práva a právem chráněného zájmu ve smyslu § 2 o. s. ř., když pravomoc soudu o věci rozhodovat plyne z § 7 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel se v minulosti několikrát domáhal výmazu označených ochranných známek, jeho návrhy však byly Úřadem zamítnuty. Jelikož v rozhodnutích Úřadu byl odkázán na řízení u soudu, domáhal se žalobou svých práv u místně příslušeného soudu. Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel určení, zda ustanovení zákona č. 137/1995 Sb. a zákona č. 14/1993 Sb. vylučují projednání žalobního návrhu proti Úřadu v soudním řízení, jestliže takový návrh přesahuje rámec rozhodování Úřadu vymezený ustanovením § 2 písm. a/ zákona č. 14/1993 Sb. Měl-li odvolací soud (případně soud prvního stupně) za to, že dovolatelův návrh vyžaduje upřesnění, opravu nebo doplnění, měl jej k tomu vyzvat postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Nebylo však možné bez dalšího přikročit k zastavení řízení a postoupení věci správnímu orgánu. Nesprávný postup soudů měl v daném případě ten následek, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání je ve smyslu § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné. Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do jeho závěru o nedostatku pravomoci soudů k projednání žaloby a rozhodnutí o ní. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k době vydání napadeného usnesení je pro další úvahy nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb., č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákona č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb., č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., a č. 370/2000 Sb. Podle ustanovení § 103 o. s. ř., kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. pak určuje, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má?li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Jednou z podmínek řízení, bez jejíhož splnění soud nemůže o věci rozhodnout, je i podmínka soudní pravomoci, přičemž – jak se podává z výše cit. ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. - řadí se nedostatek této podmínky mezi nedostatek neodstranitelný, jenž má vždy za následek zastavení řízení a (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) postoupení věci příslušnému orgánu; této povinnosti se soud, který řízení zastavil, nemůže zbavit poukazem na to, že řízení v téže věci již u orgánu, jemuž má být postoupena, probíhá (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pravomoc soudu rozhodnout věc v občanském soudním řízení upravuje ustanovení § 7 o. s. ř. Podle toho platí, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1) Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 2). Ustanovení § 2 písm. a/ zákona č. 14/1993 Sb. určuje, že Úřad rozhoduje mimo jiné též o poskytování ochrany na (…) ochranné známky. Zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, v rozhodném znění (tj. ve znění zákonů č. 191/1999 Sb. a č. 116/2000 Sb.), pak v ustanoveních § 25 a § 26 zakotvuje i oprávnění Úřadu rozhodnout o výmazu ochranných známek. Předjímá-li ustanovení § 26 uvedeného zákona předchozí rozhodnutí soudu, má se jím na mysli rozhodnutí soudu ve sporu o ochranu osobnosti, ve sporu o ochranu dobré pověsti právnické osoby, nebo ve sporu jehož základem je zásah do práv k autorskému dílu (odstavec 1), ve sporu z nekalé soutěže (odstavec 2) nebo rozhodnutí soudu, v jehož důsledku dojde zániku ochranné známky z jiných důvodů, prokáže-li navrhovatel právní zájem (odstavec 3). Úpravě obsažené v označeném ustanovení je ovšem společné, že i zde se počítá s tím, že soudní rozhodnutí nebude nahrazovat rozhodnutí Úřadu o výmazu ochranné známky, ani Úřadu nebude ukládat vydání takového rozhodnutí, nýbrž bude podkladem pro vydání rozhodnutí o výmazu Úřadem (bude předpokladem úspěšnosti návrhu na výmaz, o ně se opírajícího). Rovněž se zde předpokládá, že půjde o spor jiných subjektů (pozdějšího navrhovatele výmazu a toho, kdo do jeho práv zasahuje) a nikoli (ve své podstatě) o spor s Úřadem o (řádný) výkon jeho pravomoci. Závěru, že pravomoc rozhodnout ve věci ochrany práva k ochranné známce náleží Úřadu (a nikoli soudu), ostatně v dovolání přitakává i sám dovolatel. Ten ale tvrdí, že o takový případ nejde, domáhá-li se uložení povinnosti vymazat z rejstříku ochranných známek ty zápisy, které v tomto rejstříku neprávem deklarují práva jiných subjektů, než skutečné majitelky práva. Potud jde ovšem o mylnou interpretaci zákona, jelikož, jak Nejvyšší soud uzavřel výše, pravomoc Úřadu rozhodovat ve smyslu § 2 písm. a/ zákona č. 14/1993 Sb. o poskytování ochrany na ochranné známky, se prosazuj