29 Odo 886/2002 — Nejvyšší soud

29 Odo 886/2002 citace  Název judikátu:Smlouva o tichém společenství. Právo nahlížet do dokladů. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2002 Spisová značka:29 Odo 886/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.886.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 675 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 886/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce R. G., zastoupeného, advokátem, proti žalované D., spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o plnění povinnosti vůči tichému společníkovi, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 51/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2001, č.j. 3 Cmo 448/99-113, takto. I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 13. července 1999, č.j. 12 Cm 51/99-74, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalované povinnost vydat žalobci proti podpisu vždy na poslední tři pracovní dny kalendářního čtvrtletí obchodní doklady, účetní záznamy, včetně účetních závěrek žalované v rozsahu odůvodňujícím správnost údajů roční účetní závěrky, a to i zpětně počínaje dnem 1. ledna 1996 a rozhodl o nákladech řízení, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který po provedeném řízení a dokazování dospěl k závěru, že vklad žalobce jako tichého společníka byl ve smlouvě o tichém společenství uzavřené mezi žalobcem a žalovanou vymezen ve smyslu ustanovení § 674 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dostatečně určitě a že žalobce svou povinnost vložit vklad podle této smlouvy splnil, a proto má právo, aby mu žalovaná umožňovala nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů týkajících se žalované a aby mu byl vydán stejnopis roční účetní závěrky, jak ostatně činila žalovaná do okamžiku neshod o finančních záležitostech se žalobcem, dospěl k některým jiným skutkovým zjištěním, jakož i k jinému právnímu posouzení věci. Podle ustanovení § 675 obch. zák. má tichý společník právo nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů týkajících se podnikání, na němž se účastní, a je oprávněn požadovat stejnopis účetní závěrky. Tomuto právu nahlížet je podle odvolacího soudu nutno rozumět tak, že jde o možnost prohlédnout si doklady v prostorách, ve kterých se účetnictví podnikatele vede za přítomnosti jeho pracovníků nebo toho, kdo pro něho vede účetnictví, a pokud jde o závěrku, má tichý společník právo požadovat stejnopis roční účetní závěrky. Protože žalobcem formulovaný petit, který zní na povinnost vydat účetní doklady a účetní závěrky (tedy originální doklady), přesahuje povinnost stanovenou zákonem a smlouva o tichém společenství uzavřená mezi žalobcem a žalovanou povinnost přesahující povinnost podle zákonné úpravy nestanovila a není pro to ani jiný právem uznaný důvod, již z tohoto důvodu nelze podle odvolacího soudu žalobě vyhovět. Odvolací soud dále na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že splnění povinnosti vkladu tichého společníka podle smlouvy o tichém společenství, který musí být od počátku veden v účetnictví podnikatele, prokázáno nebylo. Podle ustanovení § 674 odst. 1 obch. zák. může být předmětem vkladu tichého společníka určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání. Podle odvolacího soudu může být tedy předmětem vkladu určitý nehmotný statek průmyslového vlastnictví, tedy i tzv. know-how. Za takový nehmotný statek, který může tvořit předmět vkladu, lze pokládat různé specifické výrobně technické, organizační, obchodní a jiné poznatky, z nichž vyplývá předpoklad možnosti dosažení hospodářské výhody při podnikání a které nejsou obecně známé a představují určitou hodnotu, když tento vklad musí být od jeho vložení veden jako hodnota v účetnictví podnikatele. Za takový vklad však nelze uznat obchodní kontakty na třetího podnikatele ani všeobecné zkušenosti z podnikání v daném oboru. A vzhledem k tomu, že předání něčeho jiného jako vkladu tichého společníka prokázáno nebylo, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přisvědčil tvrzení žalované, že závazek žalobce vložit vklad podle smlouvy o tichém společenství splněn nebyl, a proto je odstoupení žalované od této smlouvy z tohoto důvodu platné a účinné. Vzhledem k tomu, že žalovaná odstoupila od předmětné smlouvy až po delší době prodlení žalobce se splněním povinnosti vložit vklad, měla být žalovanou poskytnuta žalobci přiměřená dodatečná lhůta ke splnění jeho závazku. I když žalovaná tuto dodatečnou lhůtu žalobci k plnění neposkytla, není její odstoupení od smlouvy neplatné, jen účinky odstoupení nastaly podle ustanovení § 350 odst. 1 obch. zák. až po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být poskytnuta. Odvolací soud tak zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, podle nějž žalovaná odstoupením od smlouvy učiněným přibližně až rok a půl poté, kdy se o porušení povinnosti žalobce předat vklad tichého společníka dověděla, jednak promarnila lhůtu „bez zbytečného odkladu“ k případnému odstoupení od smlouvy a jednak tím nepřímo dala najevo, že know how bylo vzdor jejímu tvrzení vloženo, což se potvrdilo i v průběhu řízení u soudu prvního stupně, kdy se prokázalo, že důvodem odstoupení žalované od smlouvy nebylo nevložení know how, nýbrž finanční neshody mezi žalobcem a žalovanou. S ohledem na platné odstoupení od smlouvy tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nebyla povinna žalobci dát účetní doklady a závěrky ani k nahlédnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o skutečnost, že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále pak z důvodu, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů či přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, když naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a za řízení vyšly najevo. Poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně vyložil jím aplikovaný právní předpis – obchodní zákoník, když shledal, že žalobní petit přesahuje povinnost stanovenou zákonem. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho zjištění o tom, že by měly být žalobcem odnášeny doklady mimo prostory žalované, nemá oporu v provedeném dokazování. Totéž vytýká i jeho dalšímu zjištění, že splnění vkladu tichého společníka nebylo prokázáno. Trvá na tom, že know-how jako vklad žalobce bylo ve smlouvě o tichém společenství dostatečně specifikováno a bylo způsobilé být vkladem, vklad byl žalované předán, ta ho i převzala a potvrdila, přičemž předání vkladu bylo dovozeno před soudem prvního stupně i z výpovědí svědků. Nesouhlasí tak s posouzením otázky vkladu tak, jak učinil odvolací soud, který podle jeho názoru nepřípustným způsobem možný rozsah vkladu zúžil. Jako důkaz k otázce výkladu termínu „know-how“ předložil dovolatel dovolacímu soudu výklad tohoto pojmu z anglického jazyka učiněný Ing. L. S., tlumočníkem jmenovaným soudem, z něhož je evidentní možnost jeho výkladu ve velice širokém rozpětí, ze kterého je třeba vycházet právě při posuzování vkladu žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce jakožto tichý společník sjednaný vklad předal, není možné uznat následné odstoupení od smlouvy o tichém společenství žalovanou jako platné. Námitku žalované o nezaúčtování vkladu tichého společníka do účetnictví žalované označil za účelovou, přičemž nesplnění této povinnosti žalovanou nemůže jít podle jeho názoru k tíži žalobce, jak nesprávně dovodil odvolací soud, když navíc účetní žalované jako svědkyně vypověděla, že vklad jí nebyl do účetnictví žalované zaúčtován, neboť o existenci smlouvy o tichém společenství nevěděla. Dále poukazuje na to, že mu žalovaná umožňovala po dobu asi jeden a půl roku do jejich účetních dokladů nahlížet a na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze