30 Cdo 1243/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1243/2025-289 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Mgr. Petra Fišera, identifikační číslo 49477528, se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, insolvenčního správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo 48533114, se sídlem ve Zlíně, Lešetín II 385, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Sadová 7250, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 79/2024, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 62 Co 388/2024-247, takto: I. Návrh žalobce na spojení věcí vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1243/2025 a sp. zn. 30 Cdo 769/2025 ke společnému řízení se zamítá. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 5. 8. 2024, č. j. 10 C 79/2024-212, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 172 667 Kč s příslušenstvím (výrok I), a ve zbývajícím žalobním požadavku ohledně částky 780 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Nakonec soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce, coby insolvenční správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s. r. o. v likvidaci, domáhal náhrady nemajetkové újmy dlužníkovi způsobené při výkonu veřejné moci nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 44/98, původně pod sp. zn. 3 Cm 332/97 (dále jen „posuzované řízení“). V uvedeném řízení se REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o., vystupující tehdy pod obchodní firmou JUDr. HOLOMEK & PARTNERS, spol. s r. o., domáhala po společnosti UNIVERSAL BANKA, a.s. vydání směnečného platebního rozkazu ukládajícího žalované zaplatit směnečný peníz ve výši 4 047 791 Kč s postižními právy a příslušenstvím. 4. Soud prvního stupně shledal, že délka posuzovaného řízení činila ode dne 4. 12. 1997, kdy byl podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, do 21. 8. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2023, č. j. 4 Cmo 14/2023-175 [jímž uvedený soud změnou rozsudku soudu prvního stupně definitivně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti], celkem 25 let a 8 měsíců. Soud prvního stupně dále uvedl, že délka posuzovaného řízení byla výrazně ovlivněna vedením konkurzního řízení na majetek žalovaného ze směnečného platebního rozkazu (úpadce – UNIVERSAL BANKA, a. s.). Toto řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 187/98, a to ode dne 21. 12. 1998, resp. 12. 2. 1999, kdy byl na majetek UNIVERSAL BANKA, a. s. prohlášen konkurz, do 5. 2. 2019, kdy byl tento konkurz zrušen. Konkurzní řízení tak trvalo 19 let a 11 měsíců, přičemž soud prvního stupně poznamenal, že probíhalo bez průtahů a výraznějších prodlev, jeho délka byla navíc nepříznivě ovlivněna tím, že byl zpeněžován majetek značné hodnoty, a dále enormním množstvím věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky, stejně jako nebývalým množstvím incidenčních sporů. V samotném posuzovaném řízení jinak soud prvního stupně neshledal nečinnost soudu, směnečné řízení probíhalo plynule, k zaviněným průtahům však došlo po skončení konkurzu, kdy tento byl zrušen dne 5. 2. 2019, kterážto skutečnost byla vyznačena v obchodním rejstříku dne 24. 5. 2019, spisový materiál (v posuzovaném řízení) byl ovšem Krajským soudem v Brně předložen Vrchnímu soudu v Olomouci až dne 31. 3. 2023. Celková délka řízení tak již v jeho závěru neodpovídala složitosti věci, když samotné směnečné řízení bez vlivu konkurzního řízení trvalo 6 let a 3 měsíce. Význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce vyhodnotil soud prvního stupně jako standardní. Z důvodu extrémně dlouhé doby posuzovaného řízení překračující 10 let a trvající takřka 26 let tak soud prvního stupně přiznal žalobci odškodnění v základní výměře 20 000 Kč za každý rok trvání řízení, v případě prvních dvou let pak částku poloviční, takto získané základní odškodnění ve výši 493 333 Kč ovšem modifikoval podle kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále “OdpŠk” nebo “zákon č. 82/1998”], a to konkrétně s ohledem na extrémní složitost konkurzního řízení. Z toho důvodu dospěl soud prvního stupně ke snížení základní výše zadostiučinění z hlediska složitosti případu o 80 %, jelikož právě tímto extrémně složitým konkurzem bylo směnečné řízení na 19 let a 11 měsíců ze zákona přerušeno. Nakonec soud prvního stupně navýšil přiznané odškodnění o 15 %, a to z důvodu průtahů, které vznikly v odvolacím směnečném řízení po skončení konkurzního řízení, konkrétně kvůli prodlevě s předložením spisu Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání. Na základě těchto úvah tedy soud prvního stupně přiznal žalobci částku 172 667 Kč s příslušenstvím; ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. 5. K podanému odvolání žalovaného odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl. Přestože odvolací soud převzal většinu úvah soudu prvního stupně, neztotožnil se s jeho hodnocením významu posuzovaného řízení pro poškozeného. Odvolací soud odlišně shledal, že význam řízení pro žalobce (resp. dlužníka) byl standardní jen do prohlášení konkurzu dne 12. 2. 1999, tedy 1 rok a 2 měsíce. Po prohlášení konkurzu si však již žalobce musel být vědom, že svoji pohledávku, chce-li se domoci jejího (alespoň částečného) uspokojení, musí v konkurzním řízení přihlásit, což také učinil. Poté již měl jistotu ohledně toho, že jeho pohledávka je řádně přihlášená, a tedy může být uspokojena podle zásad uvedených v tehdy účinném zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Nejistota se poté, kdy na přezkumném jednání nebyla pohledávka popřena, týkala pouze rozsahu tohoto uspokojení. Význam posuzovaného řízení se tak podle odvolacího soudu stal prohlášením konkurzu pro žalobce „takřka mizivým“. Samotný původní žalovaný byl po skončení konkurzu dne 14. 7. 2023 vymazán z obchodního rejstříku, tedy jako právní subjekt zanikl a ztratil způsobilost být účastníkem řízení, neboť neměl právního nástupce. Konečné rozhodnutí v posuzovaném řízení tak pro žalobce mělo pouze akademický význam, neboť po nejprve nemajetném a posléze neexistujícím žalovaném se nemohl domáhat jeho splnění. Jelikož byl význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce „takřka nulový“, odvolací soud shledal jako zcela adekvátní prostředek nápravy konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobu ovšem v celém rozsahu zamítl, jelikož žalovaná konstatovala porušení práva již v předlitigační fázi nynějšího sporu v rámci předběžného projednání nároku. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I podal žalobce [dále též „dovolatel“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které posléze ještě doplnil. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na dvou níže formulovaných otázkách hmotného práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dále dovolatel namítal také rozpor napadeného rozhodnutí s blíže označenými nálezy Ústavního soudu a rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jakož i skutečnost, že zjištění a závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu a s provedenými důkazy. 7. První otázka, kterou dovolatel předložil dovolacímu soudu, je víceméně opisem skutkového stavu nynějšího případu, který dovolatel doplnil otázkou, zda (1) v takové situaci má dovolateli jako odškodnění „postačovat pouhá omluva.“ Zdůraznil, že posuzované řízení trvalo téměř 26 let, přičemž směnečná řízení mají podle jeho tvrzení patřit mezi řízení obzvláště rychlá. Dovolateli tak podle něj měla být poskytnuta především peněžitá satisfakce. Druhou formulovanou otázkou se dovolatel po dovolacím soudu domáhá zodpovězení, zda (2) vzhledem k závěrům rozsudku ESLP ze dne 14. 11. 2024, ve věci Jaroslav Širo proti Slovensku, stížnost č. 7907/22, nese žalovaná odpovědnost za nepřiměřenou délku konkurzn