Nejvyšší soud 30 Cdo 1275/2026 – Zaplacení 227 375 Kč s příslušenstvím a o omluvu

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 227 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 2. 2025 do zaplacení a poskytnutí jednak písemné omluvy a jednak omluvy zveřejněné na www.justice.cz ve znění uvedeném v žalobě, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 113/2017 (dále jen „posuzované řízení“), které bylo zahájeno dne 21. 3. 2017 a skončeno dne 12. 2. 2025.

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 2025, č. j. 46 C 24/2025-76, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 2. 2026, č. j. 29 Co 387/2025-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 72 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 1. 5. 2025 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 45 814 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 72 625 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.

Žalovaná nesouhlasila se zvýšením zadostiučinění o 20 % z důvodu kritéria významu předmětu řízení pro žalobce a o 30 % pro kritérium postupu orgánu veřejné moci, čímž se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), přičemž výslednou výši zadostiučinění považovala za zjevně nepřiměřenou konkrétním skutkovým okolnostem případu.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v tomto případě není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Z těchto důvodů není dovolání žalované přípustné, pokud jde o její obecný nesouhlas s výše uvedeným zvýšením základní částky o konkrétní procentní hodnoty, resp. s výslednou výší přiznaného zadostiučinění.

Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dále nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil jako zvýšený a základní částku pro toto kritérium zvýšil o 20 %, neboť sice zdůraznil, že posuzované řízení typově nepatří k řízením se zvýšeným významem pro účastníky, ale jeho zvýšený význam dovodil z konkrétních okolností věci, které byly v řízení tvrzeny a prokázány (tj. spor se dotýkal vztahů v rodině a žalobce namítal, že jeho bratr, proti němuž posuzované řízení vedl, zneužil zdravotního stavu jejich matky k získání významného majetkového prospěchu na úkor žalobce a jeho sestry, spor měl potenciál narušit rodinné vazby žalobce, proto žalobce intenzivněji čekal na jeho výsledek a dlouhá doba řízení jeho vztahy s bratrem o to více narušovala, v době vedení posuzovaného řízení byl žalobce ve vyšším věku a na vedení řízení musel vynaložit úspory našetřené na stáří, které mu nebyly z důvodu neúspěchu nahrazeny, nyní je tedy odkázán na finanční pomoc syna). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. část IV Stanoviska) totiž může zvýšený význam předmětu řízení vyplývat i z individuálních okolností věci umocňujících hloubku zásahu či z ovlivnění životní situace poškozeného nepřiměřenou délkou daného řízení, které mohou spočívat např. i v tom, že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám.

Ani otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk pak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť při jejím řešení se odvolací soud rovněž od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud při hodnocení tohoto kritéria přihlédl k tomu, že ve druhém potvrzujícím rozsudku ze dne 7. 9. 2023 soud rozhodující o odvolání v posuzované věci výslovně konstatoval, že dle konstantní judikatury ve věci nebyl od samého počátku dán naléhavý právní zájem z důvodu nedostatku věcné legitimace, poněvadž účastníky řízení nebyli všichni dědicové (chyběla sestra žalobce), a zdůraznil, že nebýt tohoto pochybení soudu (neposuzování jedné ze základních podmínek projednání žaloby na určení v souladu s konstantní judikaturou) mohla být žaloba zamítnuta již na prvním jednání dne 17. 7. 2017 místo až po uplynutí 5 a ¾ roku a provádění nákladného dokazování o žalobě, která z procesních důvodů stejně nemohla být úspěšná (viz odstavce 12 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, nebo ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), totiž je třeba k tíži státu v rámci posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci hodnotit i zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám či byl publikován, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a procesně neúspěšnou žalovanou zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobce za tento úkon právní služby ve výši 4 020 Kč [§ 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 938,7 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].