30 Cdo 1332/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1332/2025-282 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce D. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Chebská 746/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 146/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 13 Co 416/2024-263, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 140 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ode dne 24. 6. 2022 do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce jeho trestního stíhání, které bylo vedeno u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 17/2016 a probíhalo ode dne 18. 11. 2013, kdy bylo zahájeno, do dne 21. 10. 2021, kdy byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. O dalších žalobcových nárocích vztahujících se k uvedenému trestnímu řízení a představovaných nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci jeho nezákonným trestním stíháním ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a nárokem na náhradu škody odpovídající vynaloženým nákladům na žalobcovu obhajobu ve výši 105 672,16 Kč s příslušenstvím (původně žalobce požadoval nahradit škodu ve výši 300 584,96 Kč s příslušenstvím, avšak poté, co mu žalovaná zaplatila částku 194 912,80 Kč, svůj požadavek o tuto částku omezil) již bylo v řízení pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2023, č. j. 25 C 146/2022-213, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. č. j. 13 Co 106/2024-233. 2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 7. 2024, č. j. 25 C 146/2022-243, žalobu v celém zbývajícím rozsahu zamítl (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Směřuje-li žalobcovo dovolání také proti části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II o nákladech řízení, jakož i proti výroku II napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, jedná se v tomto rozsahu o dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 8. V části, v níž se žalobce kriticky vymezil proti závěrům odvolacího soudu dopadajícím na zhodnocení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení a navazujícího řízení odškodňovacího, jakož i na posouzení kritéria složitosti posuzovaného řízení, kritéria jednání žalobce v tomto řízení a kritéria postupu orgánů, které ve věci rozhodovaly, podané dovolání nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k uvedeným samostatným právním otázkám totiž žalobce žádný konkrétní důvod přípustnosti svého dovolání upravený ve výše citovaném § 237 o. s. ř. nespecifikoval. V případě závěrů, ke kterým odvolací soud dospěl na základě zhodnocení zmíněných kritérií, se totiž omezil jen na jejich pouhou kritiku, a v případě závěru o celkové přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak uvedl pouze to, že tento závěr považuje za odporující blíže neurčené konstantní judikatuře. 9. Žalobce takto postupoval navzdory tomu, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, jak je tomu i nyní, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. 10. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). 11. V uvedených částech tudíž dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. 12. Zároveň je namístě připomenout, že samotná otázka zhodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení není způsobilá přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, není-li současně provázena relevantním zpochybněním správnosti některého ze závěrů, jež odvolací soud v této souvislosti zaujal při posuzování dílčích kritérií upravených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postu