30 Cdo 1338/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1338/2025-154 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce O. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 85/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 13 Co 409/2024-136, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 15 C 85/2024-108, zamítl žalobu o zaplacení částky 78 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 17. 1. 2024 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 13 Co 409/2024-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 78 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal po žalované z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 160/2019 (dále jen „posuzované řízení“), v němž byl žalobce uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v jeho výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O nepřípustnosti dovolání proti takovému výroku byl žalobce v napadeném rozsudku odvolacím soudem poučen. 6. Podstatou dovolání je polemika žalobce se závěrem odvolacího soudu ohledně adekvátní formy přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). 7. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud (ve shodě se soudem prvního stupně) po zhodnocení okolností dané věci uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním v posuzovaném případě je (již poskytnuté) konstatování porušení práva, neboť posuzované řízení bylo ukončeno odsouzením žalobce za spáchání úmyslného trestného činu, a význam posuzovaného řízení pro něj tedy byl nepatrný, poněvadž se do nejistoty ohledně jeho výsledku uvrhl sám svým úmyslným jednáním (viz odstavce 11 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z judikatury Nejvyššího soudu se totiž podává, že ačkoliv trestní řízení představuje věc typově významnou, za určitých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel (zejména úmyslného) trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popř. mu byl uložen i trest. V takovém případě je totiž trestní řízení pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který si jako vědomý „hybatel děje“ musel být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Takový poškozený má rovněž možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci např. doznáním se ke spáchání trestného činu nebo akceptováním tzv. odklonu v trestním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18). 8. Namítal-li žalobce v této souvislosti, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud odkázaly na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dle něj nesprávně interpretovaly, neboť ve většině z nich byla poškozeným (a to i pravomocně odsouzeným) buď nějaká peněžitá náhrada přiznána nebo byla rozhodnutí nižších soudů rušena z důvodu jejího nepřiznání, tak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že byť judikatura Nejvyššího soudu k otázce odškodňování pravomocně odsouzených pachatelů úmyslných trestných činů za nepřiměřenou délku daného trestního řízení nastavila pravidla, jak takové případy posuzovat (v tomto rozhodnutí uvedená), v každé věci je třeba v souladu s těmito pravidly zvážit konkrétní okolnosti daného případu. Konečné výsledky takových sporů či výsledky dovolacích řízení tedy nelze s výsledkem dané věci porovnávat, neboť při respektování stejných pravidel vychází z odlišných skutkových okolností či posuzování odlišných závěrů soudů nižších stupňů. 9. Tvrdil-li dále, že se soudy „omezily na konstatování, že žalobce byl odsouzen za úmyslnou trestnou činnost, aniž se jakkoli blíže zabývaly její povahou a významem z hlediska formy náhrady“, přičemž nezohlednily, že se žalobce „v zásadě toliko připletl k trestné činnosti zorganizované / vykonané jinými osobami“, že jeho role „byla z jeho strany neplánovaná a omezila se pouze na pasivní přítomnost na místě činu“, že „jednal poměrně pasivně, aniž svým jednáním přímo naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu únosu“ a že „svou přítomností na místě činu fakticky dodával odvahy jinému obviněnému (M. Š.)“, pak tyto žalobcem tvrzené závěry soudů rozhodujících v jeho trestní věci ze skutkových zjištění učiněných v této věci nevyplývají. Právě naopak jsou s nimi v rozporu, neboť žalobce byl odsouzen za aktivní účast na spáchání trestného činu minimálně v úmyslu nepřímém (viz odstavec 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tato námitka je tudíž námitkou proti skutkovým zjištěním, která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). S tvrzenou medializací věci, kterou nebylo možno přičítat k tíži státu (což žalobce v dovolání nijak nerozporuje), a tedy nemůže mít na formu zadostiučinění žádný vliv, se pak vypořádal ve svém rozsudku soud prvního stupně, jehož závěry ve vztahu ke zvolené formě zadostiučinění odvolací soud akceptoval (viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 10. Svým rozhodnutím se odvolací soud rovněž neodchýlil od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, neboť jeho závěry o restriktivním výkladu výjimek se netýkaly posuzování zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky trestního řízení, v němž byl poškozený uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, ale až na něj navazujících civilních řízení. Na danou věc tedy jeho závěry nedopadají. Stejně se odvolací soud svými závěry nemohl odchýlit ani od dalšího žalobcem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu z