30 Cdo 1528/2024

Žalobci se žalobou doručenou soudu dne 17. 3. 2021 domáhali proti žalované zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 12. 2016 do zaplacení žalobci a) a zaplacení částky 1 303 940,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 12. 2016 do zaplacení žalobkyni b) jako náhrady škody, která jim vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Cm 95/2005. Každý z žalobců vedl několik soudních řízení proti společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED, která později zanikla. K návrhu společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED Městský soud v Praze nařídil předběžná opatření, jimiž byly žalobcům ukládány povinnosti. Následně v průběhu řízení vydaná předběžná opatření zanikla k žalobě žalobců a Městský soud v Praze rozhodl o vyplacení částek v celkové výši 100 000 Kč žalobci a) a 1 303 940,83 Kč žalobkyni b). Výplata částek měla být provedena z jistot, které složila společnost PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED jako žalobce v řízení sp. zn. 53 Cm 95/2005, avšak podle sdělení Městského soudu v Praze nemohla být výplata částek provedena z důvodu vrácení složených jistot společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED (žalobci v řízení 53 Cm 95/2005).

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 7. 2022, č. j. 14 C 61/2021-115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 1 303 940,83 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 16. 12. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 132 187 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 55 Co 346/2022-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 38 361,84 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 895/2023-162, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 9. 2023, č. j. 30 Cdo 895/2023-174, rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1 303 940,83 Kč od 16. 12. 2016 do 11. 1. 2021, zrušil (výrok I rozsudku dovolacího soudu), odmítl dovolání žalované v rozsahu části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci a) úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 100 000 Kč od 16. 12. 2016 do zaplacení (výrok II rozsudku dovolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 015,32 Kč (výrok III rozsudku dovolacího soudu).

Městský soud v Praze jako soud odvolací opětovným rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 55 Co 346/2022-190, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II změnil tak, že za dobu od 16. 12. 2016 do 11. 1. 2021 žalobu o 8,05 % úroku z prodlení z částky 1 303 940,83 Kč zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 131 887 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně b) včasným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně b) podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovolatelka zakládá přípustnost svého dovolání na otázce, od kterého okamžiku se stát ocitá v prodlení s poskytnutím náhrady škody, kterou způsobil. Byť tato otázka byla již řešena v předcházejícím řízení ve věci v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 895/2023, a odvolací soud tak byl při jejím posouzení vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, je třeba podle dovolatelky přijatý závěr přehodnotit. Odvolací soud dovodil, že žalovaná se ocitla v prodlení až po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku žalobkyně b) na náhradu škody u žalované, tj. ode dne 12. 1. 2021 (nárok na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu byl u žalované uplatněn dne 10. 7. 2020, šestiměsíční lhůta tak uplynula dne 10. 1. 2021, resp. 11. 1. 2021). Tento závěr však dovolatelka považuje za nespravedlivý, když k nevyplacení jistot žalobkyni b) došlo pochybením Městského soudu v Praze a po uplatnění nároku ze strany žalované následoval procesní ping-pong mezi Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze, ačkoliv Městskému soudu v Praze muselo být zřejmé, že peněžní prostředky, které má vyplatit žalobkyni b), již nemá k dispozici. Dovolatelka se proto domnívá, že úrok z prodlení jí měl být přiznán ode dne 16. 12. 2016, po výzvě zaslané Městskému soudu v Praze, aby splnil svou povinnost a vyplatil jí složené jistoty.

Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud posoudil shora uvedenou již vyřešenou právní otázku jinak, neboť přijaté závěry požaduje ve vztahu k právnímu posouzení v konkrétní věci za nespravedlivé. Dovolací soud přitom otázku okamžiku prodlení státu s poskytnutím náhrady škody, kterou způsobil, již podrobně vyložil ve svém předcházejícím rozsudku ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 895/2023, v němž odkázal na svá předcházející rozhodnutí (představující ustálenou rozhodovací praxi), jež otázku okamžiku prodlení státu a z něj plynoucího práva poškozeného na úrok z prodlení z neuhrazené částky náhrady škody již řešila. Dovolací soud tak opakovaně připomíná již dříve podaný výklad, podle nějž zákon stanoví šestiměsíční lhůtu počítanou od uplatnění nároku poškozeným, v níž je ministerstvo či jiný ústřední správní úřad (ústřední orgán podle § 6 OdpŠk) povinen věc projednat a rozhodnout o tom, zda škodu nahradí. Stát se v prodlení s poskytnutím náhrady za škodu způsobenou výkonem veřejné moci ocitá teprve marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu; ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej také stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Protože je lhůta splatnosti výslovně stanovena zákonem, neuplatní se v těchto případech § 1958 odst. 2 o. z., který obecně pro nárok na náhradu škody váže povinnost dlužníka splnit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění ze strany věřitele. Teprve po uplynutí lhůty šesti měsíců, stanovené v § 15 OdpŠk k uspokojení nároků poškozeného ústředním orgánem státu, náleží poškozenému právo na úrok z prodlení z neuhrazené částky náhrady škody, na niž má nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022, uveřejněný pod číslem 86/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 895/2023).

Dovolatelka přitom kromě prostého konstatování, že v její věci jsou přijaté závěry nespravedlivé, nepředkládá žádnou další právní argumentaci, která by měla vést ke změně rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud tak důvod svůj shora popsaný přístup a postoj vyjádřený v předchozím rozhodnutí v této věci, konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 895/2023, přehodnotit ani v projednávané věci, když vysvětlil, od kterého okamžiku se stát v prodlení ocitá, a je tedy zřejmé, že poškozenému vznikne právo na úrok z prodlení až po tomto okamžiku. Dovolací soud přitom neshledal (a dovolatelka je ani nepředkládá) žádné okolnosti, pro které by mělo právo žalobkyně na úrok z prodlení vzniknout dříve, které by zakládaly zjevnou nespravedlnost a měly by odůvodnit odchýlení se od již přijatého řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V rozsahu předložené otázky proto není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).