Nejvyšší soud 30 Cdo 1633/2026 – Náhradu nemajetkové újmy a škody

Žalobkyně se po žalované domáhala odškodnění za majetkovou i nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí v souvislosti s opatrovnickým řízením ve věci péče o nezletilého AAAAA (pseudonym) (syna žalobkyně) vedeným u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 99 Nc 5201/2016 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobkyně v řízení požadovala částku 800 000 Kč jako zadostiučinění ze nemajetkovou újmu sestávající z částky 160 000 Kč za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení za dobu od 30. 9. 2016 do 14. 10. 2024, částky 51 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení ve věci určení bydliště nezletilého za dobu od 11. 8. 2021 do 31. 3. 2024 a z částky 589 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí, za něž označila rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2022, č. j. 14 Co 183/2021-2323, jímž byl nezletilý syn žalobkyně svěřen do péče otce, čímž jí měla vzniknout nemajetková újma. Dále žalobkyně v řízení uplatnila nárok na náhradu škody v celkové výši 390 845,48 Kč sestávající z částky 284 294,48 Kč představující náklady právního zastoupení žalobkyně, z částky 92 000 Kč za zaplacené pokuty na základě dle žalobkyně nezákonných rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 7. 2021, č. j. 99 Nc 5201/2016–1957, a ze dne 7. 9. 2021, č. j. 99 Nc 5201/2016–2074, na něž navazovalo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2021, a z částky 14 651 Kč jako nákladů na překlady listin.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, č. j. 18 C 38/2025-58, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 3. 2026, č. j. 25 Co 15/2026-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti rozhodnutí ve věci, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, b. 16.

Ve vztahu k otázce, zda lze usnesení soudu o zastavení opatrovnického řízení z důvodu nedostatku mezinárodněprávní příslušnosti považovat za „rozhodnutí o zrušení či změně sui generis“ splňující podmínky § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žalobkyně neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., vyjádřila pouze nesouhlas se závěry soudů obou stupňů o tom, že tento odpovědnostní titul (tj. existence nezákonného rozhodnutí) není v projednávané věci dán, a upozornila na to, že v posuzovaném řízení nezkoumal Ústavní soud věc meritorně (jedna její stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost) a že řízení před Ústavním soudem nezaručuje dostatečný přezkum všech otázek řešených v opatrovnickém řízení. V tomto směru je tudíž dovolání vadné. Na výše uvedeném pak nemůže nic změnit ani to, že v úvodu dovolání žalobkyně uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, neboť jednak žalobkyně neuvedla, k jaké ze dvou vymezených otázek se má jednotlivý důvod přípustnosti vztahovat, nekonkretizovala, jaká otázka je podle jejího názoru Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, a to jakými konkrétními rozhodnutími, či od jakého svého předchozího rozhodnutí se má Nejvyšší soud odchýlit a rozhodnout (blíže nespecifikovanou) otázku jinak. Navíc se tyto tři předpoklady přípustnosti dovolání vzájemně vylučují, což je rovněž nepřípustné.

Pokud žalobkyně v dovolání dále namítala nesprávné posouzení otázky přiměřenosti doby trvání posuzovaného řízení „v situaci, kdy soudům mohlo být od počátku snadno známo, resp. jim známo bylo, že nemají mezinárodněprávní příslušnost“, čímž se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3202/2012 (v rozsahu v němž odkazoval na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), tak tato otázka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Svou otázku žalobkyně stavěla na tom, že skutečnosti, na kterých byl v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2024, č. j. 18 Co 287/2023-2660, jímž bylo posuzované řízení zastaveno pro nedostatek mezinárodní příslušnosti soudů, založen závěr o absenci jurisdikce českých soudů, byly u nezletilého dány již od narození, neboť měl bydliště ve Spolkové republice Německo, a trvaly po celou dobu posuzovaného řízení. Soudy tak měly řízení do 3 měsíců zastavit s tím, že místo porodu a poporodní péče žalobkyně nepovažovala za místo obvyklého bydliště a nesouhlasila tak se závěrem odvolacího soudu, že nezletilý v průběhu řízení bydliště změnil. Dle skutkových zjištění odvolacího soudu (jenž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) však bylo posuzované řízení (v němž byla postupně řešena celá řada otázek a návrhů) u českých soudů zahájeno z iniciativy žalobkyně, která se v roce 2016 domáhala nejprve určení otcovství k nezletilému a později úpravy jeho výchovy a výživy. Poprvé žalobkyně namítla místní nepříslušnost soudu až podáním ze dne 17. 2. 2017 s tím, že nezletilý žije ve Spolkové republice Německo. Tuto námitku opakovaně posuzovaly Okresní soud Plzeň-město, Krajský soud v Plzni i Ústavní soud a uzavřely, že Okresní soud Plzeň-město je k projednání věci příslušný, neboť rozhodné pro určení místní i mezinárodní příslušnosti je obvyklé bydliště nezletilého v době zahájení řízení a tato příslušnost je zachována i v případě neoprávněného odebrání a zadržení dítěte, a to až do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném státě. Všechny soudy tudíž vycházely z toho, že při zahájení řízení bylo obvyklé bydliště nezletilého v obvodu Okresního soudu Plzeň-město s tím, že žalobkyně tvrdila, že otec s odstěhováním nezletilého do Spolkové republiky Německo souhlasil, což ale otec popřel, čímž ohledně (aktuálně) příslušného soudu vznikl spor. Tyto závěry potvrdil Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 2. 2019 týkajícím se otázky příslušnosti soudu s tím, že dosud nebylo spolehlivě prokázáno ani tvrzení žalobkyně, že se s nezletilým ve Spolkové republice Německo trvale zdržuje, i v usnesení ze dne 10. 1. 2023, které se týkalo ústavní stížnosti proti rozhodnutí o svěření nezletilého do péče otce a v němž Ústavní soud také uzavřel, že otázkou mezinárodní příslušnosti se soudy zabývaly několikrát a řádně se s ní vypořádaly. K zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti pak došlo až usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2024 (viz odstavce 6 a 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 4 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Skutečnost, že soudům bylo od počátku posuzovaného řízení „snadno známo, že nemají mezinárodněprávní příslušnost“ k projednání věci (tj. že od narození měl nezletilý trvalé bydliště ve Spolkové republice Německo), tudíž ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobkyně tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).