30 Cdo 1678/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1678/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2023 Spisová značka:30 Cdo 1678/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1678.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 10. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2860/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1678/2023-393 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 614/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 72 Co 298/2021-343, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím jednak v nevydání akčního plánu podle § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, obsahujícího přehled krátkodobých opatření k ochraně ovzduší pro území ostravského městského obvodu Radvanice a Bartovice, a to v době od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2012, kdy zmíněný zákon pozbyl účinnosti (žalobce v této souvislosti požadoval zaplatit částku 770 000 Kč s příslušenstvím), a jednak nevydáním programu zlepšování kvality ovzduší podle § 9 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, pro aglomeraci Ostrava, Karviná a Frýdek-Místek, a to v době od 1. 9. 2012 do 23. 2. 2015 (v souvislosti s tím se žalobce domáhal zbývající částky 230 000 Kč s příslušenstvím). Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 15 C 614/2015-305, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním. Nejvyšší soud o žalobcově dovolání poprvé rozhodl usnesením ze dne 9. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 1749/2022-367, jímž toto dovolání odmítl. Ústavní soud však uvedené rozhodnutí dovolacího soudu nálezem ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 233/23, zrušil. Nejvyšší soud poté podané dovolání znovu posoudil, a to i s přihlédnutím k závěrům vysloveným v uvedeném nálezu Ústavního soudu, načež podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, toto dovolání odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Závěr o tom, že nárok na zaplacení požadované částky 1 000 000 Kč nelze žalobci přiznat z titulu porušení práva Evropské unie, na něž žalobce v průběhu řízení poukazoval a které mělo dle jeho názoru spočívat vedle nepřijetí příslušných opatření směřujících k dosažení podlimitních hodnot znečisťujících látek v ovzduší v co možná nejkratší době i v dlouhodobém překračování těchto limitů, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil tím, že a) k porušení unijního práva nedošlo, b) mezi tvrzeným porušením unijního práva a údajnou újmou žalobce není dán vztah příčinné souvislosti a c) jednotlivcům dle závěrů plynoucích z judikatury Soudního dvora Evropské unie v daném případě nesvědčí právo na náhradu zmíněné nemajetkové újmy, nýbrž jim svědčí právo domáhat se vypracování akčních plánů, resp. programů zlepšení kvality ovzduší, čehož se ostatně žalobce v řízeních vedených před správním soudy též v minulosti domáhal (viz body 59 až 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 13 až 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Stejně jako závěry odvolacího soudu zmíněné pod písmeny a) a b), tak i poslední závěr označený písmenem c) o absenci nároku na požadované zadostiučinění, podrobil žalobce ve svém dovolání kritice (přičemž současně žádal položit Soudnímu dvoru Evropské unie s tím související předběžnou otázku), jak však patrno z obsahu částí II až IV tohoto dovolání, ve vztahu k tomuto poslednímu závěru žalobce žádný konkrétní důvod přípustnosti podaného mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 237 o. s. ř. v dovolání nevymezil. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z § 237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolá