Nejvyšší soud 30 Cdo 1762/2026 – Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]

Žalobkyně se po žalované domáhala náhrady škody ve výši 36 515 594,02 Kč s příslušenstvím, která žalobkyni měla vzniknout v důsledku výbuchu skladu č. 16 v areálu Vojenského technického ústavu, s. p. (dále jen „VTÚ“) ve Vrběticích dne 16. 10. 2014, v němž měla uskladněný svůj vojenský materiál, jehož pořizovací cena činila 17 173 835,57 Kč. Současně s tím měl žalobkyni ujít zisk ve výši 19 341 758,45 Kč z prodeje části munice a střeliva, která v té době ještě nebyla jejím nabyvatelem odvezena. K výbuchu dle žalobkyně mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra a jejich podřízené orgány dlouhodobě a soustavně zanedbávaly své povinnosti při správě, zabezpečení, krizovém plánování a kontrole muničního areálu.

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 4 C 94/2018-626, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 36 515 594,02 Kč spolu s úrokem ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky ode dne 10. 2. 2018 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 900 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 350 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl z části jako vadné a z části jako nepřípustné.

Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku I v části, kterou byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné.

V části VI je dovolání vadné, neboť s výjimkou níže uvedenou, neobsahuje žádnou právní otázku ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. otázku výkladu konkrétní právní normy, ale je toliko povšechnou kritikou závěrů odvolacího soudu, která neodpovídá procesním standardům vyžadovaným od dovolání sepsaného právním profesionálem. Důsledkem uvedeného je, že daná část dovolání neobsahuje ani vymezení podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., což ji činí vadnou i z tohoto důvodu.

Otázka, zda lze nakládání s majetkem státu ve smyslu § 14 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, považovat za výkon veřejné moci, jak lze s maximální měrou tolerance vyložit důraz dovolatelky na to, že má být v daném ustanovení uvedený majetek použit k plnění funkcí státu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se ohledně jejího posouzení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4039/2010), pokud uzavřel, že stát neuplatňuje ve vztahu ke státnímu podniku veřejnou moc (viz bod 54 napadeného rozsudku). Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 454/2011, je nepřípadný, neboť se v něm Nejvyšší soud k dané otázce vůbec nevyjadřuje. Dokonce v dané věci posuzoval spáchání trestného činu ve vztahu k obecnímu majetku, nikoli ve vztahu k otázce, zda je nakládání s obecním majetkem výkonem veřejné moci.

Přesvědčení dovolatelky uvedené na str. 12 dovolání, že je bezpředmětné opakovat v dovolání všechna tvrzení ohledně údajných porušení povinností žalovanou podrobně, je projevem neznalosti základních principů dovolacího řízení, vyjádřených mj. v § 241a odst. 4 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

Otázka pod bodem II. A) dovolání, zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné s ohledem na dovolatelkou tvrzené nevypořádání jejích námitek, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu zdůrazňující, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument, neodchýlil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013). Soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak je tomu i v nyní řešeném případě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).

Napadené rozhodnutí rovněž vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně zjevně nebyly. V dané věci měla žalobkyně možnost právně proti rozhodnutí odvolacího soudu argumentovat stran jeho věcných závěrů, avšak tuto možnost v důsledku nekvalitně sepsaného dovolání nevyužila, jak je uvedeno výše.

Co se týče skutkových závěrů odvolacího soudu vycházejících z provedených listinných důkazů z trestního řízení, je třeba uvést, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Pouze ve výjimečných případech, kdy skutková zjištění vykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo kdy jsou v extrémním nesouladu s úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3323/2020, ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2799/2022, a ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3343/2022). O takový případ však v projednávané věci nejde. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedeného důkazu (usnesení NCOZ a z něj vyplývající skutkový závěr o součinnosti zaměstnanců žalobkyně při vstupu pachatelů do muničního skladu) sama o sobě extrémní rozpor představovat nemůže.

Ohledně otázky pod bodem II. B) dovolání, zda je řízení zatíženo vadou opomenutých důkazů, pokud soud neprovede nebo nehodnotí důkazy významné pro právní posouzení věci, aniž řádně vysvětlí důvody jejich neprovedení nebo opomenutí, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud s ohledem na své právní závěry vysvětlil neprovedení důkazů jejich nadbytečností. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, publikovaný ve Sbírce nálezů). Této své povinnosti přitom odvolací soud dostál, neboť v bodu 57 odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci provedení jednotlivých navrhovaných důkazů považoval za nadbytečné.

Na otázce položené žalobkyní pod bodem II. C) dovolání, zda může být odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vyloučena pouze s odkazem na úmyslné jednání třetích osob, aniž soud posoudí, zda nesprávný úřední postup nebyl alespoň spolupříčinou vzniku škody, pak dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí v situaci, kdy odvolací soud existenci nesprávného úředního postupu nedovodil. Nemohl se tak zabývat otázkou, zda je nesprávný úřední postup "spolupříčinou" vzniku škody. To diskvalifikuje danou otázku z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalobkyně odmítnuto, náleží žalované náhrada nákladů řízení ve formě paušální náhrady režijních nákladů, a to ve výši 450 Kč. K této výši paušální náhrady dospěl Nejvyšší soud podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2026.