Nejvyšší soud 30 Cdo 1765/2026 – Zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím a poskytnutí omluvy

Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že jí vznikla nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení, vedeného policejním orgánem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). Žalobkyně požadovala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, písemnou omluvu (v podrobněji specifikovaném znění) a zveřejnění téže omluvy na webu Ministerstva vnitra s tím, že nepřiměřená délka řízení o poskytnutí informace se vztahuje k řízení vedenému Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje pod č. j. KRPB-139807-2/ČJ-2022-0600KR, v němž žádala o poskytnutí anonymizovaného trestního spisu a případně o anonymizované usnesení o odložení trestní věci, bylo-li vydáno.

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 15 C 6/2025-46, žalované uložil povinnost omluvit se žalobkyni přípisem, který bude datován a podepsán oprávněnou osobou za žalovanou, přičemž text omluvy je přesně vymezen a obsahuje konstatování, že Ministerstvo vnitra České republiky se omlouvá žalobkyni za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, dále jen „InfZ“;, a že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovaná zveřejnila omluvu na svých webových stránkách po dobu minimálně dvou měsíců (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 750 Kč a současně žalobu co do částky 121 250 Kč a co do úroku z prodlení z částky 150 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení zamítl (výrok III). Nakonec rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 12 552,80 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok IV).

Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně dne 26. 6. 2022 požádala Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje o anonymizovaný spisový materiál vedený v rámci trestního řízení. Policie ČR ji vyřídila vyrozuměním ze dne 8. 7. 2022, č. j. KRPB-139807-2/ČJ-2022-0600KR, jako žádost o nahlížení do spisu a nahlížení odmítla. Posléze následovala opakovaná rozhodnutí policejního orgánu, odvolání žalobkyně, rozhodnutí Ministerstva vnitra jako odvolacího orgánu o nich a následně i přezkumná řízení prováděná Úřadem pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“). Proti vyrozumění o znemožnění nahlédnout do spisu ze dne 8. 7. 2022 podala žalobkyně dne 11. 7. 2022 odvolání, které Ministerstvo vnitra dne 27. 7. 2022 rozhodnutím č. j. MV-125596-3/TP-2022 zamítlo. Žadatelka poté 11. 8. 2022 podala správní žalobu, vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 71/2022; Úřad dne 6. 10. 2022 zahájil přezkumné řízení usnesením č. j. UOOU-03002/22-4 a rozhodnutím ze dne 13. 7. 2023, č. j. UOOU-03002/22-7, rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil a věc mu vrátil. Žadatelka vzala žalobu 18. 7. 2023 zpět a Městský soud v Praze řízení usnesením ze dne 20. 7. 2023, č. j. 10 A 71/2022-65, zastavil. Ministerstvo vnitra dne 28. 7. 2023 znovu zamítlo odvolání žalobkyně (žadatelky) rozhodnutím č. j. MV-125596-14/TP-2022; Úřad dne 5. 9. 2023 zahájil jeho přezkum (pod č. j. UOOU-03002/22-29) a dne 30. 10. 2024 (tedy s více než ročním odstupem – poznámka Nejvyššího soudu) rozhodnutím č. j. UOOU-03002/22-31 toto rozhodnutí zrušil a věc Ministerstvu vnitra vrátil. Ministerstvo vnitra pak rozhodnutím ze dne 15. 11. 2024, č. j. MV-125596-27/TP-2022 zrušilo rozhodnutí Policie ČR a věc jí vrátilo; Policie následně rozhodnutím ze dne 2. 12. 2024, č. j. KRPB-139807-18/ČJ-2022-0600KR, žádost žalobkyně částečně odmítla a dne 3. 12. 2024 jí naopak poskytla část (anonymizovaných) dokumentů. Proti tomuto rozhodnutí žadatelka podala 3. 12. 2024 odvolání, jež Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 6. 1. 2025, č. j. MV-125596-30/TP-2022 vyhovělo, rozhodnutí Policie ČR opět zrušilo a věc jí vrátilo. Policie dne 20. 1. 2025 vydala nové rozhodnutí č. j. KRPB-139807-26/ČJ-2022-0600KR, proti němuž žadatelka dne 1. 2. 2025 opět podala odvolání; Ministerstvo vnitra je rozhodnutím ze dne 28. 2. 2025 č. j. MV-125596-33/TP-2022 zamítlo a rozhodnutí Policie ČR potvrdilo. Žadatelka proto dne 3. 3. 2025 podala podnět k přezkumnému řízení u Úřadu, který dne 2. 5. 2025 řízení o přezkumu zahájil usnesením č. j. UOOU-03002/22-37 (které nebylo ke dni rozhodování odvolacího soudu v kompenzačním řízení ukončeno – poznámka Nejvyššího soudu).

Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyzdvihl, že Úřad dvakrát zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra jako nadřízeného orgánu a věc vracel k novému projednání. Vytýkal mu zejména formalistický, nekonzistentní a nepřezkoumatelný postup a nerespektování jeho právního názoru. Policie následně poskytla žalobkyni některé dokumenty v anonymizované podobě, avšak jejich částečné odmítnutí bylo opět napadeno a Úřad v květnu 2025 zahájil další přezkumné řízení. Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně řízení o informační žádosti trvalo dva roky a jedenáct měsíců a stále nebylo definitivně skončeno. Soud prvního stupně proto na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že věc nebyla skutkově ani právně složitá: šlo o poskytnutí anonymizovaných dokumentů, pro které informační zákon stanoví krátkou, zásadně patnáctidenní lhůtu. Průtahy nezpůsobila žalobkyně; využívala opravné prostředky, jimž Úřad opakovaně vyhovoval. Podle soudu prvního stupně Policie ČR i Ministerstvo vnitra opakovaně nerespektovaly závazný právní názor Úřadu. Postup hodnotil jako nepřípustný, hraničící se šikanou, a jako porušení práva žalobkyně na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Písemnou omluvu proto považoval za odpovídající satisfakční prostředek, avšak vzhledem k délce řízení a postupu orgánů veřejné moci ji nepokládal za dostačující; přiznal proto i peněžité zadostiučinění. Částku 28 750 Kč určil při použití dolní hranice obvyklé sazby: 15 000 Kč za první dva roky a 1 250 Kč za dalších jedenáct měsíců. Vyšší zadostiučinění v penězích nepřiznal, protože žalobkyně nevysvětlila konkrétní význam požadovaných informací pro sebe. Veřejnou omluvu soud prvního stupně nepovažoval za adekvátní prostředek nápravy, jelikož věc podle něj neměla veřejný přesah a zveřejnění by již mělo ve vztahu k žalované nepřiměřeně sankční charakter.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 121 250 Kč a co do úroku z prodlení v zákonné výši z částky 150 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), tentýž rozsudek ve výroku III v rozsahu, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 750 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 23 901 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že informační řízení vedené o žádosti žalobkyně od 26. 6. 2022 bylo nepřiměřeně dlouhé a představovalo nesprávný úřední postup. Vycházel zejména z toho, že řízení trvalo (k okamžiku rozhodování odvolacího soudu) již 3 roky a 4 měsíce, nebylo skončeno a Úřad dále přezkoumával rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 2. 2025, č. j. MV-125596-33/TP-2022. Věc nebyla skutkově ani právně složitá; Policie ČR a Ministerstvo vnitra rozhodovaly v zákonných lhůtách, avšak zásadním důvodem celkové nepřiměřenosti byly opakovaně překračované lhůty ze strany Úřadu v přezkumných řízeních. Žalobkyni tak náleží odpovídající zadostiučinění, proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo o povinnost žalovaného poskytnout žalobkyni písemnou omluvu. Přisvědčil rovněž soudu prvního stupně v úvaze o nepřiměřenosti požadavku na veřejnou omluvu na webových stránkách Ministerstva vnitra: šlo o individuální odpovědnostní vztah státu a žalobkyně, nikoli o věc veřejného zájmu; veřejnost řízení byla ostatně zajištěna veřejným soudním projednáním. Potvrdil rovněž zamítnutí peněžitého nároku nad 28 750 Kč a úroku z prodlení, když i v rozsahu této částky odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na zaplacení peněžitého plnění zamítl. Rozhodující bylo odvolacím soudem odlišné hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“]. Žalobkyně nebyla oznamovatelkou, poškozenou ani podezřelou v dotčeném trestním řízení, žádala o informace z neveřejného trestního řízení a neuvedla ani neprokázala, že by informace potřebovala naléhavě pro bezprostřední uplatnění konkrétního vlastního práva. Odvolací soud proto pokládal význam řízení, coby nejvýznamnější kritérium pro posouzení formy zadostiučinění pro žalobkyni, za zanedbatelný. Za těchto individuálních okolností považoval písemnou omluvu za dostatečnou a přiměřenou morální satisfakci; peněžité plnění již nebylo namístě.

Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu nepřiznané peněžité satisfakce, avšak jen co do výše 100 000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu neposkytnutí veřejné omluvy prostřednictvím internetu dovoláním. Přípustnost dovolání staví na dosud judikatorně neřešených otázkách a (současně) na tvrzeném rozporu napadeného rozsudku s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu. Ve vztahu k veřejné omluvě dovolatelka klade otázku, zda je veřejná omluva přiměřenou formou zadostiučinění s ohledem na preventivně-sankční funkci zadostiučinění a zásadu veřejnosti soudního řízení. Tvrdí, že tato otázka dosud nebyla rozhodovací praxí vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká, že preventivně-sankční funkci zcela pominul a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, podle něhož: „Kromě satisfakční funkce má náhrada nemajetkové újmy plnit i funkci preventivně-sankční“ a že „forma a míra zavinění, pohnutky či majetkový prospěch původce mají podstatný vliv na intenzitu neoprávněného zásahu do osobnostních práv“. Dovolatelka dovozuje, že tento závěr vážící se k obecné úpravě ochrany osobnostních práv se uplatní i u zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť jde o zvláštní úpravu vůči občanskému zákoníku. To opírá o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož je odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. „kompenzací za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu“. Dovolatelka dále argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, podle něhož je omluva samostatným satisfakčním prostředkem a při souběhu s jinými formami zadostiučinění je nutné individuálně posoudit, zda vedle ní je třeba poskytnout další morální nebo peněžité zadostiučinění. Odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, podle něhož je omluva „kompenzačním prostředkem první volby“, pokud ji poškozený požaduje. Dovolatelka tvrdí, že tyto závěry dopadají i na omluvu veřejnou. Zveřejnění na webu Ministerstva vnitra považuje za přiměřené vzhledem k veřejné kontrole výkonu veřejné moci a k tomu, že věc byla veřejně projednána soudem.

Druhá otázka se váže k požadavku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, kdy dovolatelka formuluje otázku, „zda úmyslné a opakované zneužívání pravomoci úředníky v řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. je důvodem pro přiznání relutární náhrady“. Tvrdí, že tuto otázku dovolací soud dosud neřešil. Za podstatné pokládá skutkové závěry prvostupňového soudu o opakovaném nerespektování závazných právních názorů Úřadu a o postupu policejního orgánu a Ministerstva vnitra hraničícím se šikanou. Podle dovolatelky odvolací soud tato zjištění bagatelizoval, když uzavřel, že postačuje soukromá omluva. I zde se opírá o výše označený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/23 a navíc o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, podle něhož: „V rozhodnutí soudu o náhradě nemajetkové újmy v penězích musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění“ a „otázka míry zavinění původce zásahu … je … jedním z klíčových hledisek pro navýšení relutární náhrady“. Dovolatelka z toho vyvozuje, že při tvrzeném úmyslném, dlouhodobém a opakovaném odpírání práva na informace nemůže být omluva sama o sobě přiměřeným zadostiučiněním; požaduje proto i peněžní náhradu. Dožaduje se proto, aby (zřejmě jen v jí napadeném rozsahu) byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou − účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka veřejnosti omluvy nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Ani veřejnost soudního jednání sama o sobě nárok na veřejné zveřejnění omluvy nezakládá. Újma z nepřiměřené délky řízení spočívá především v dlouhotrvající nejistotě účastníka o jeho výsledku, nikoli v tom, že jednání bylo veřejné; osobní písemná omluva tak může být přiměřeným a dostačujícím zadostiučiněním i bez zveřejnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2026, sp. zn. 30 Cdo 57/2026, body 60-62), nadto posuzované řízení podle informačního zákona probíhalo neveřejně (s výhradou podané správní žaloby, která ale byla obratem vzata zpět) a ve vztahu k nyní probíhajícímu kompenzačnímu řízení je třeba uvést, že za něj není v rámci tohoto řízení žádné zadostiučinění požadováno.

Platí i nadále, že zadostiučinění podle § 31a OdpŠk má primárně kompenzační a satisfakční povahu; neslouží k sankcionování státu ani k jeho preventivnímu odrazování od nesprávného úředního postupu. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že smyslem tohoto zadostiučinění je náhrada konkrétní nemajetkové újmy poškozeného, kdežto sankční účel vůči státu z právní úpravy nevyplývá; institut punitive či exemplary damages nemá v českém právním řádu oporu (srov. usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013, rozsudek ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, rozsudek NS ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016 a rozsudek ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1271/2016); v případě odškodnění za nepřiměřenou délku řízení Nejvyšší soud výslovně potvrdil, že finanční odčinění zásadně nemá povahu preventivně-sankčního odškodnění (usnesení ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3041/2024). K nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23, který preventivně-sankční funkci připustil v oblasti ochrany osobnosti proti bulvárnímu médiu, se Nejvyšší soud výslovně vyjádřil v rozsudku ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1340/2025, bod 21, v němž zdůraznil, že jde o zcela odlišný typ nároku, odškodňovaný podle jiného právního režimu a nikoli za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci.

V projednávané věci však záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné − na vyřešení právní otázky, zda nepatrný význam řízení vedeného podle informačního zákona, z hlediska poškozeného je a priori překážkou pro poskytnutí peněžní formy satisfakce za situace, kdy je tvrzeno, že na nepřiměřené délce takového řízení se velmi významnou měrou podílel orgán veřejné moci. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť daná otázka nebyla dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve výše uvedeném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jenž na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen "Stanovisko"), Nejvyšší soud konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Podle Stanoviska lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů podle předmětu řízení, u nichž je dán vyšší typový význam řízení pro poškozeného, který není třeba v řízení prokazovat, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.

Ohledně výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud ve Stanovisku uzavřel, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Dále Nejvyšší soud uvedl, že Evropský soud pro lidská práva vychází ze "silné, ale vyvratitelné domněnky", že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva, a jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.

Nejvyšší soud již dříve vysvětlil, že řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. není řízením, u něhož by se typově presumoval zvýšený význam pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Dovolací soud výslovně uvedl, že takové řízení „typově zvýšený význam nemá“ a že je nutné individuálně hodnotit význam požadované informace pro konkrétního žadatele (usnesení ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 139/2023). Význam takového řízení se totiž odvíjí od toho, zda žadatel informaci naléhavě a nutně potřebuje pro následnou, časově bezprostřední realizaci konkrétního práva; není-li taková potřeba dána, může být význam řízení i snížený nebo nepatrný. Nelze proto a priori dovozovat zvýšený význam každého informačního řízení (rozsudek ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022, body 31 až 33; srov. též usnesení ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 159/2024).

V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, Nejvyšší soud připomenul, že ačkoliv v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, za určitých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Uvedené závěry lze, jak ve výsledku správně dovodil i odvolací soud v nyní projednávané věci, nepochybně vztáhnout i na jiná (svou podstatou dokonce ještě méně významná) řízení, včetně těch, jež se odbývají podle InfZ.

Avšak ani zjištění nepatrného významu řízení pro poškozeného, jakkoliv jde z hlediska formy a případné výše zadostiučinění o nejvýznamnější kritérium, však nemusí v každém jednotlivém případě vést bez dalšího k závěru, že poškozenému lze přiznat jen některou z forem morální kompenzace (konstatování porušení práva, popř. omluvu).

Při úvaze o formě a výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se peněžité zadostiučinění poskytne tehdy, nejeví-li se samotné konstatování porušení práva jako dostačující; při stanovení jeho výše soud přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem jejího vzniku. V případech nepřiměřené délky řízení zákon výslovně ukládá hodnotit zejména celkovou délku a složitost řízení, jednání poškozeného, postup orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro poškozeného. Uvedená kritéria netvoří izolované a navzájem zaměnitelné důvody, nýbrž vyžadují celkové posouzení konkrétních skutkových okolností.

Nejvyšší soud má za to, že samotný závěr o nepatrném významu řízení pro poškozeného bez dalšího ve výjimečných případech nemusí sám o sobě vylučovat poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Nepřiměřená délka řízení zakládá silnou, byť vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy; výjimečnost nepeněžité formy proto musí být podložena konkrétními okolnostmi, které přesvědčivě odůvodňují, že újma nedosáhla intenzity vyžadující peněžitou kompenzaci. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, vyslovil, že nižší význam předmětu řízení lze zohlednit při úpravě výše peněžitého zadostiučinění, nikoliv však tím, že bude peněžitá satisfakce bez dalšího zcela vyloučena, jestliže řízení trvalo téměř čtyři roky na jediném stupni a pro výrazné průtahy pokračovalo dále. Obecné pravidlo, že samo konstatování porušení práva bude představovat spíše výjimečný případ zadostiučinění potvrzuje též nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20.

Zvláštní význam má v tomto směru kritérium postupu orgánů veřejné moci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2776/2022, zdůraznil, že kritéria uvedená v § 31a OdpŠk musí být zohledněna nejen při závěru o nepřiměřenosti délky řízení, ale rovněž při určení výše zadostiučinění; soud tedy nemůže bez náležitého odůvodnění pominout, proč zjištěný postup soudu či – jako v tomto případě – jiného orgánu veřejné moci neměl vliv na zvýšení újmy. Současně platí, že navýšení základní částky odůvodňují jen procesní pochybení zvlášť závažná, zatímco běžné nedostatky se vesměs promítají již do závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené době (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022). Za takto významné pochybení lze pokládat zejména dlouhodobou nečinnost při jednoduchém procesním úkonu, tvoří-li podstatnou část celkové délky řízení; právě takovou okolnost nelze zohlednit pouze při určení odpovědnostního titulu, nýbrž znovu i při stanovení rozsahu peněžité satisfakce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022).

Je-li nepřiměřená délka řízení vyvolána opakovaným rušením rozhodnutí pro zásadní právní nebo procesní vady, nelze tento důsledek postupu soudů přičítat k tíži poškozeného pod záminkou složitosti či instančnosti věci. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, uzavřel, že takový soudní „ping-pong“ náleží pod kritérium postupu orgánů veřejné moci; stát nesmí profitovat z vlastní neefektivity tím, že z tohoto důvodu zadostiučinění sníží. Naopak je namístě zvažovat jeho navýšení. Stejný závěr se uplatní tehdy, jsou-li vady rozhodování napravovány až v opravných řízeních a vedou ke zjevnému prodloužení věci (uvedená teze samozřejmě platí i pro činnost správních orgánů). Obdobně nelze orgánům veřejné moci tolerovat mnohonásobné překročení zákonných lhůt určených pro rozhodnutí o řádném či mimořádném opravném prostředku, popř. v řízení o přezkumu rozhodnutí, zvláště má-li být podle zákona o žádosti rozhodnuto do 15 dnů od jejího podání (popř. od odstranění jejích nedostatků).

Závěr o tom, že význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, proto nemůže mít za následek mechanické (apriorní) odmítnutí peněžité satisfakce. Je-li prokázáno, že délku řízení podstatně ovlivnila především závažná pochybení orgánů veřejné moci, vady vyžadující kasaci rozhodnutí, dlouhodobá nečinnost nebo průtahy, které tvoří podstatnou část doby řízení, je třeba tuto okolnost poměřit s jinak zjištěnou nižší intenzitou nejistoty poškozeného danou sníženým významem řízení pro něj. V trestním řízení vedeném proti pravomocně odsouzenému pachateli úmyslného trestného činu Nejvyšší soud vyjádřil tento princip výslovně: peněžité zadostiučinění lze poskytnout, jestliže se na délce řízení výrazně podílely orgány veřejné moci, například vícerými pochybeními napravovanými zejména v odvolacím řízení a průtahy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023). Tento závěr je tím spíše použitelný i v jiných věcech, v nichž nižší význam řízení plyne z konkrétních poměrů poškozeného, nikoli z jeho podílu na průtazích.

Na druhou stranu, dospěje-li soud po řádném a individualizovaném posouzení ke zjištění, že význam předmětu řízení byl skutečně jen nepatrný, vzniklá újma dosahovala pouze minimální intenzity a pochybení orgánů veřejné moci neměla takovou povahu či rozsah, aby odůvodnila peněžitou formu, může být přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva. Tento závěr aproboval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1273/2023; Ústavní soud jej za specifických okolností přestupkového řízení akceptoval v nálezu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23. Ani v takovém případě ovšem nelze nepatrný význam bez dalšího ztotožnit s absencí jakékoli újmy. Není-li domněnka vzniku újmy spolehlivě vyvrácena, musí se poškozenému dostat alespoň konstatování porušení práva (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23).

Z uvedeného plyne, že peněžité zadostiučinění může náležet i tehdy, když posuzované řízení mělo pro poškozeného pouze nižší nebo nepatrný význam, pokud závažnost a podíl pochybení orgánů veřejné moci na jeho délce činí pouhé konstatování porušení práva nedostačujícím. Opačný závěr by vedl k nepřípustnému potlačení samostatného kritéria postupu orgánů veřejné moci a umožnil by státu, aby se dovolával nízkého významu věci tam, kde sám svým kvalifikovaně vadným postupem podstatně prodloužil stav nejistoty, který má být prostřednictvím § 31a OdpŠk účinně kompenzován.

Odvolací soud, jakkoliv jinak věnoval vlastnímu rozhodování odpovídající pozornost, ve svých úvahách zcela opomenul skutkové a na ně navazující právní závěry soudu prvního stupně, které podrobně popisovaly chronologii rozhodování správních orgánů (zejména Ministerstva vnitra a Úřadu), neuvedl, zda se s nimi ztotožňuje, popř. v jakém rozsahu, zda řízení probíhalo plynule, co bylo důvodem prodlev či zda nedošlo k tzv. soudnímu /obdobně i správnímu/ ping-pongu. Důraz bylo třeba položit i na skutečnost, že žalobkyně byla nucena k ochraně svých práv podat i správní žalobu, kteroužto vzala zpět pro tzv. uspokojení nároku (požadavek na odklizení jí před správním soudem napadeného rozhodnutí byl zkonzumován následným vydáním pro ni příznivého rozhodnutí v přezkumném řízení). Rovněž odvolací soud neuvedl, jak se staví k vcelku jednoznačnému závěru soudu prvního stupně o až šikanózním postupu správních orgánů, když nevysvětlil, zda s ním souhlasí či nikoliv a jak ho případně promítl do svých úvah o újmě žalobkyně a odpovídající formě (popř. výši) zadostiučinění.

Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.

Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to jen v rozsahu, v němž shledal dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustným. Takovou vadou je, že soudy obou stupňů jednaly s nesprávnou organizační složkou státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004).

Nejvyšší soud připomíná, že nadřízeným orgánem Policie České republiky při postupu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je Ministerstvo vnitra. Tento závěr plyne z § 5 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, podle něhož je Policie České republiky Ministerstvu vnitra podřízena. Podle § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. se pro odvolací řízení a řízení o stížnosti použije rovněž § 178 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, který přednostně vymezuje nadřízený správní orgán podle zvláštního zákona. Jelikož zvláštní zákon nadřízenost Policie České republiky výslovně zakotvuje, rozhoduje Ministerstvo vnitra o odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky o odmítnutí žádosti i o stížnosti na její postup při vyřizování žádosti; subsidiární působnost Úřadu pro ochranu osobních údajů podle § 20 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. proto není dána.

V projednávané věci se vedle policejního orgánu a Ministerstva vnitra na řízení podle InfZ podílel i Úřad, a to v rámci přezkumného řízení podle § 16b InfZ. Úřad je přitom rovněž sám ústředním orgánem státní správy ve smyslu § 2 bodu 12 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (tzv. kompetenční zákon).

Podle závěrů ustálené judikatury však za stát může před soudem jednat v téže věci (tj. ve věci týkající se i jednoho nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení) jen jedna jeho organizační složka (srov. ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, jakož i prejudikaturu tam uvedenou), přičemž podle § 6 odst. 4 OdpŠk není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2 nebo 3, jedná za stát Ministerstvo financí. K takovým situacím lze přiřadit i tu, v níž by skutkové okolnosti dané věci vedly k určení příslušnosti různých organizačních složek státu. Na stálé platnosti těchto závěrů vyjádřených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 nic nemění ani skutečnost, že v poměrech tehdy projednávané věci (nepřiměřená délka řízení vedeného před správními úřady i soudy) byly tam učiněné závěry dotčeny novelizací ustanovení § 6 OdpŠk v odstavcích 3 a 4, neboť v poměrech nyní projednávané věci, kdy se o výlučný souběh správního a soudního řízení nejedná, zůstaly tehdy učiněné závěry novelizací zákona nedotčeny.

Nejvyšší soud proto ve svém rozsudku ze dne 28. 05. 2026, sp. zn. 30 Cdo 2945/2025, dospěl k závěru, že v případě, kdy podle § 16b InfZ jednal v přezkumném řízení Úřad pro ochranu osobních údajů, přičemž samotné řízení o žádosti o poskytnutí informace vedené před jiným správním úřadem jako povinným subjektem (§ 14 InfZ) se ochrany osobních údajů netýkalo, je ve věci nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (posuzovaného jako jeden celek) podle § 6 odst. 4 a 7 OdpŠk a § 21 odst. 5 o. s. ř. ústředním správním úřadem příslušným jednat za stát Ministerstvo financí. Přestože závěry posledně uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu byly přijaty až poté, co rozhodoval odvolací soud v této věci, nemá tato skutečnost vliv na povinnost Nejvyššího soudu ony závěry náležitě promítnout i do nyní řešené věci. Lze tak shrnout, že soudy obou stupňů měly jednat a rozhodnout ve vztahu k České republice, za niž mělo jako příslušná organizační složka jednat Ministerstvo financí.

Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v potřebném rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají s přihlédnutím ke zjištěné vadě řízení rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v potřebném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Ve zbývající části (týkající se veřejné omluvy) nebylo dovolání z výše uvedených důvodů shledáno přípustným, Nejvyšší soud je proto v tomu odpovídajícím rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V dalším řízení jsou soudy vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).

Soud prvního stupně, bude-li toho třeba, nepřehlédne ani poněkud rozporné závěry, jež učinil o počátku prodlení žalované, které neodpovídají jejímu vlastnímu procesnímu postoji, pokud jde o okamžik předběžného uplatnění nároku. Žalobkyně tvrdí, že nárok u žalované předběžně uplatnila již dne 21. 4. 2024 (bod II žaloby), žalovaná tvrdí, že byl nárok u ní uplatněn dokonce dříve, a to již dne 18. 4. 2024 (bod I. vyjádření žalované založené na č. l. 4 procesního spisu) s tím, že následně dne 21. 4. 2024 byl nárok ještě dále žalobkyní upřesněn; naproti tomu soud prvního stupně pracuje s okamžikem uplatnění nároku až dne 26. resp. 27. 12. 2024 (odstavec 69 jeho rozsudku).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).