30 Cdo 1929/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1929/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 10. 2024 Spisová značka:30 Cdo 1929/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1929.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Nepřípustnost dovolání Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. § 32 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a předpisu č. 82/1998 Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1929/2024-594 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce a) P. B., a žalobkyně b) J. B., oba zastoupeni JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 23, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 75/2018, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 54 Co 270/2023-520, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 5. 2023, č. j. 65 C 75/2018-414, rozhodl o žalobě na náhradu majetkové a nemajetkové újmy tak, že uložil žalované zaplatit každému z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy částku ve výši 117 450 Kč s příslušenstvím (výrok I a II). Dále zamítl žalobu co do zaplacení částky 32 550 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy (výroky III a IV), zamítl žalobu co do zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy (výroky V a VI), zamítl žalobu co do zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako náhradu nemajetkové újmy (výroky VII a VIII) a uložil žalované zaplatit žalobcům jako náhradu škody [v podobě znehodnocení jejich vlastní nemovité věci] částku 1 278 400 Kč s příslušenstvím (výrok IX). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky X a XI). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) rozhodl k odvolání žalobců i žalované tak, že rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených výrocích o věci samé V, VI, VII a VIII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích ve věci samé I, II, III, IV a IX, jakož i ve výrocích o nákladech řízení X a XI rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc v odpovídajícím rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy v souvislosti se stavbou Regenerace lokality XY na pozemcích p. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, při ulici v XY (dále také „Stavba“), která jim vznikla postupem správního orgánu spočívajícím ve vydání nezákonných rozhodnutí, a to: 1) rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby, ze dne 2. 5. 2011, č. j. MCP6 038989/2011, které bylo zrušeno rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 20. 6. 2017, č. j. MHMP 960909/2017; 2) rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního, ze dne 25. 2. 2012, č. j. S-MHMP 713814/2011/OST/No, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 A 115/2012-57; a 3) rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního a územního plánu, ze dne 16. 4. 2014, č. j. MHMP 532153/2014, sp. zn. S-MHMP 713814/2011/SUP/No, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 A 107/2014-85. Škoda a nemajetková újmy podle tvrzení žalobců vznikla tím, že na základě výše uvedených nezákonných rozhodnutí byla v těsné blízkosti jejich vlastních nemovitých věcí (nemovitostí) postavena Stavba, která podle jejích tvrzení neměla být na daném místě vůbec realizována, a její nezákonné umístění, stejně jako vlastní provádění Stavby jim způsobilo újmu, a to jak nemajetkovou, tak škodu představovanou snížením hodnoty jejich nemovitosti, která byla znaleckým posudkem stanovena ve výši 1 278 407 Kč. 4. Odvolací soud za prvé neshledal důvodným odvolání žalobců ve vztahu k zamítavým výrokům V, VI, VII a VIII rozsudku soudu prvního stupně, neboť přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanou. Žalobci totiž podle odvolacího soudu od počátku setrvávali na tvrzení, že ke vzniku nemajetkové újmy došlo v důsledku vydání rozhodnutí o umístění stavby ze dne 2. 5. 2011, které samo bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 A 107/2014-85; ten nabyl právní moci dne 4. 5. 2017. Žalobci však uplatnili u žalované svůj nárok dne 6. 12. 2017, tedy až po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Navíc byl podle odvolacího soudu již v tu dobu odstraněn stav, který zrušené pravomocné rozhodnutí navodilo, neboť ještě před rozhodnutím soudu o zrušení rozhodnutí Magistrátu nabylo právní moci stavební povolení, které ospravedlnilo konečný stav v podobě realizace (existence) Stavby. 5. Co se týče odvolání žalované do vyhovujících výroků I a II a odvolání žalobců do zamítavých výroků III a IV rozsudku soudu prvního stupně, v tomto rozsahu byl uvedený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se totiž podle přesvědčení soudu odvolacího při svém rozhodování vůbec nezabýval námitkami žalované, která odkazovala na limity a regulativy, jež podle jeho přesvědčení umístění Stavby umožňovaly. Soud prvního stupně se však těmito námitkami směřujícími k závěru, že Stavba mohla (přes nesouhlas a námitky žalobců a dalších osob) na předmětném pozemku vzniknout, a to i v rozsahu, v jakém byla postavena, vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí tak bylo v rozsahu výroků I až IV nepřezkoumatelné. Stejné závěry potom odvolací soud vztáhl i na výrok IX. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, a to v rozsahu jeho výroku I [kterým byly potvrzeny závěry soudu prvního stupně v otázkách náhrady nemajetkové újmy odvozované z důvodu negativních vlivů realizace stavby (výroky V a VI rozsudku soudu prvního stupně) a negativních dopadů vzniklých v důsledku existence stavby, tj. zhoršení kvality bydlení, trvalého narušování soukromí žalobců a dopravní zátěže v bezprostřední blízkosti nemovitosti žalobců (výroky VII a VIII rozsudku soudu prvního stupně)]. Jeho přípustnost odvozovali od toho, že napadené rozhodnutí podle nich stojí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně v otázce: „zda je počátek subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a trvající déle než 6 měsíců od doručení rozhodnutí, kterým bylo zrušeno pravomocné nezákonné rozhodnutí, vždy vázán na doručení rozhodnutí, kterým bylo zrušeno nezákonné pravomocné rozhodnutí?“ 7. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015, a ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, dovolatelé namítali, že počátek subjektivní promlčecí doby mohl nastal nejdříve k okamžiku, kdy jim bylo doručeno rozhodnutí, jímž bylo předmětné územní rozhodnutí zrušeno, a to přestože právní moc tohoto územního rozhodnutí byla odklizena již dříve rozsudkem správního soudu, který zrušil předešlé pravomocné rozhodnutí odvolacího správního orgánu o odvolání proti územnímu rozhodnutí. Také namítali, že v případě, kdy zrušení pravomocného rozhodnutí neodklidí stav, který toto rozhodnutí způsobilo, nastává promlčení po jednotlivých dnech, ve kterých se žalobci o existenci nemajetkové újmy dozvídali. Pokud by se totiž prosadil názor odvolacího soudu, bylo by možné žádat náhradu nemajetkové újmy vzniklou jen v období do 6 měsíců od doručení zrušovacího rozhodnutí; nebylo by tak možné odškodnit újmu následnou, pokud by tato újma trvala delší dobu, např. několik let. 8. Nárok dovolatelů tak podle jejich tvrzení nebyl promlčen. 9. K podanému dovolání se vyjádřila i žalovaná, nicméně její vyjádření se zcela minulo s argumentací předestřenou dovolateli v dovolání. Žalovaná v zásadě zopakovala závěr odvolacího soudu týkající se toho, že ve věci bylo vydáno stavební povolení, přičemž j