Nejvyšší soud 30 Cdo 2032/2026 – Zaplacení částky 1 144 940 Kč s příslušenstvím

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 144 940 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 62/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2026, č. j. 21 Co 279/2025-200, 21 Co 280/2025, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 1 144 940 Kč s příslušenstvím a konstatování porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, jež bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2011 (dále též „posuzované řízení“). Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 10. 11. 2009 a skončeno doručením nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 720/23, kterým byla zamítnuta žalobcova ústavní stížnost. Celková délka řízení tak činila 14 let, 7 měsíců a 14 dnů.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 8. 2025, č. j. 10 C 62/2025-81, konstatoval, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2011, bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 1 144 940 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), rozhodl, že ustanovený advokát žalobce má právo na odměnu za jeho zastupování v tomto řízení, o jejíž výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením, a že odměna bude zaplacena z účtu České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok IV), a uložil žalované zaplatit státu náklady řízení, o jejichž výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrok V).

Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 30. 9. 2025, č. j. 10 C 62/2025-94, rozhodl o návrhu žalobce na opravu chyb, jež se měly vyskytnout v odstavci 5 odůvodnění rozsudku, a to tak, že část chyb opravil (výrok I) a částečně návrh na opravu zamítl (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II) a usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2025, č. j. 10 C 62/2025-94, ve výroku II potvrdil (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel předkládá otázky, jež by měly být dovolacím soudem nyní posouzeny jinak, a sice:

Shora uvedené otázky pod body 1, 2 a 3 však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou.

Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009), ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021 či ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3497/2024.

Judikatura Nejvyššího soudu dále vychází z toho, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného přihlíží k tomu, že byl poškozený v tomto řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu, neboť jako vědomý „hybatel děje“ si musel být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Takový poškozený má rovněž možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci, a to případným doznáním se ke spáchání trestného činu nebo např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení (možnost odklonu se samozřejmě netýká posuzované trestní věci žalobce; pozn. dovolacího soudu). Význam řízení pro takového pachatele trestného činu je tedy odlišný od obviněného, který se trestné činnosti nedopustil a podstupuje tak nejistotu, zda nedojde k tzv. justičnímu omylu a neoprávněnému trestu. V této souvislosti pak Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že pokud by soud v daném případě neměl za zjištěné, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž docházelo též k průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o odškodnění újmy v peněžité formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 či ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023.

Pokud odvolací soud ve zde posuzované věci uzavřel, že vzhledem k tomu, že byl žalobce shledán vinným ze spáchání trestného činu vraždy a nadto odsouzen k souhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí, neboť se v průběhu posuzovaného řízení, po propuštění z vazby, dopustil další trestné činnosti, a to přípravy další vraždy, za niž byl též shledán vinným, a dále s přihlédnutím k tomu, že se v posuzovaném řízení nevyskytly průtahy ve smyslu nedůvodné nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, žalobci náleží jako přiměřená satisfakce nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení konstatování porušení práva, a nikoli peněžitá náhrada, neodchýlil se ve smyslu § 237 o. s. ř. od shora uvedené judikatury, ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolací soud neshledává ani důvod k odklonu od této své ustálené rozhodovací praxe. Rovněž tak dovolací soud neshledává ani žádný rozpor mezi svojí shora uvedenou judikaturou a stanoviskem svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť ani typově zvýšený (presumovaný) význam předmětu řízení nevylučuje závěr, ke kterému současně judikatura dovolacího soudu dospěla ve vztahu k odsouzeným pachatelům trestné činnosti, je-li jejich nejistota o výsledku řízení vyvolána především jejich vlastním protiprávním jednáním a nikoliv pochybeními orgánů činných v trestním řízení. V tom současně spočívá i individuální posouzení vzniklé újmy, jehož se žalobce dovolává, závěr odvolacího soudu nelze označit ani za mechanický, neboť nevychází z toho, že by v žádném případě nemohl mít odsouzený pachatel trestného činu nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku svého trestního stíhání. Jiný rozpor v judikatuře dovolacího soudu (než shora označených rozsudků a stanoviska), ani s judikaturou dovolacího soudu přitom dovolatel v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neoznačuje.

Současně nelze přehlédnout, že dovolatel významnou část své argumentace nepřípustně (§ 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) staví na vlastní skutkové verzi, jestliže opomíjí skutečnost, že v průběhu posuzovaného řízení, poté, co byl po prvním nepravomocném zprošťujícím rozsudku propuštěn na svobodu, spáchal další trestný čin – přípravu vraždy, za což byl také ještě v průběhu posuzovaného řízení pravomocně odsouzen, kteroužto skutečnost přitom odvolací soud považoval za jednu ze stěžejních pro svůj závěr o adekvátní formě zadostiučinění. Konečně není ani pravdou, že by odvolací soud nehodnotil i ostatní kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk (viz bod 29 poslední věta odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a tam uvedený odkaz na body 13 a 14 rozsudku soudu prvního stupně).

K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2026

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu