30 Cdo 2082/2015 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2082/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce JUDr. P. H., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 146 905,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 272/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 51 Co 284/2014-129, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. 10 C 272/2012-98, uložil žalované zaplatit žalobci částku 146 905,40 Kč se 7,5 % úrokem z prodlení p. a. z této částky od 30. 11. 2012 do zaplacení (výrok I), dále zamítl návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit zákonné úroky z prodlení v období mezi 11. 11. 2012 do 29. 11. 2012 (výrok II) a rozhodl, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 51 Cdo 284/2014-129, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 146 905,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera (dále jen „soudní exekutor“). Soudní exekutor byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 49 Nc 2067/2005, pověřen provedením exekuce pro částku 120 000 Kč s příslušenstvím ve věci, ve které žalobce vystupoval jako oprávněný. Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 9. 5. 2008 rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy, vydal rovněž příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 33 248, 60 Kč a nákladů oprávněného ve výši 13 566 Kč. Tímto způsobem došlo k vymožení 180 154 Kč. Soudní exekutor vyzval plátce mzdy povinného, aby sražené částky byly poukazovány na účet soudního exekutora vedený u Komerční banky, a. s., číslo účtu 27-33801902267/0100 (dále jen „účet soudního exekutora“). Dopisem ze dne 21. 5. 2012 zástupce soudního exekutora žalobci sdělil, že pro vykonávanou pohledávku bylo srážkami ze mzdy povinného pro oprávněného vymoženo 146 905,40 Kč. K výplatě plnění však zástupce nemohl přistoupit, jelikož prostředky na účtu soudního exekutora byly zajištěny za účelem probíhajícího trestního řízení. V pozdějším dopise pak tento zástupce žalobce informoval, že účet soudního exekutora byl zrušen. Dle sdělení Komerční banky se tak stalo 23. 9. 2012, přičemž zůstatek ve výši 1 586 Kč byl odeslán na jiné účty. Žalobce tedy z vymoženého plnění ničeho nezískal. Soudní exekutor byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 49 T 4/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 11 To 118/2013, uznán vinným ze zločinu zpronevěry a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Uvedených trestných činů se soudní exekutor dopustil tím, že dlouhodobě nerozlišoval mezi vlastními a cizími prostředky, které mu byly svěřeny v rámci jeho exekutorské činnosti. S veškerými financemi, k nimž měl přístup, nakládal jako s vlastními a užíval je k úhradě závazků souvisejících s výkonem exekučního úřadu i závazků osobních. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se soudní exekutor dopustil nesprávného úředního postupu tím, že v rozporu s § 283 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) uložil plátci mzdy, aby sražené částky byly poukazovány na účet soudního exekutora. Škoda dle posouzení soudu prvního stupně pak žalobci vznikla nejpozději v listopadu 2009, a to nevyplacením vymoženého plnění žalobci. Soud prvního stupně dále dospěl k názoru, že se soudní exekutor žádným svým jednáním (vydáním exekučního příkazu, výzvou vůči plátci mzdy, nevyplacením vymožené částky oprávněnému) nedopustil excesu. V této souvislosti poukázal na to, že základní povinností soudního exekutora v exekučním řízení je vymáhat dobrovolně neuhrazené pohledávky oprávněných, vymožené plnění vydat, a to bez toho, že by k tomu musel být oprávněnými vyzýván. Nesplnění této povinnosti není excesem, ale pochybením odpovídajícím nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dále poukázal na to, že není ani zřejmé, že nevyplacením vymožené částky v roce 2009 sledoval výlučně uspokojení svých vlastních zájmů, jelikož byl odsouzen až za jednání, ke kterému došlo na konci roku 2011. Odvolací soud se po věcné stránce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora. Dle názoru odvolacího soudu je však potřeba spatřovat nesprávný úřední postup až ve skutečnosti, že soudní exekutor nerozvrhl sraženou částku mezi oprávněné a neprovedl jejich výplatu. Odvolací soud konstatoval, že nedošlo ani k excesu soudního exekutora. Odvolací soud odmítl námitku porušení prevenční povinnosti žalobce spočívající v dlouhodobém nezájmu o osud exekuce, neboť žalobce mohl oprávněně spoléhat na dodržení zákonnosti postupu exekutora. Odvolací soud taktéž neshledal důvodnou námitku žalované směřující vůči postupu soudu prvního stupně, který nevyslechl dva navrhované soudní exekutory jako svědky. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že Nejvyšší soud doposud neřešil otázku odpovědnosti státu za protiprávní jednání soudního exekutora, který byl za svoji protiprávní činnost pravomocně odsouzen. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka též v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu související s problematikou excesu úředních osob a procesněprávních otázek. Jádro dovolání tvoří námitka vztahující se k excesu soudního exekutora. Dovolatelka je toho názoru, že právní posouzení této otázky ze strany soudů obou stupňů je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka má dále za to, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz výkladový komentář k OdpŠk, když činností soudního exekutora nemělo jít o výkon veřejné moci, neboť soudní exekutor svým jednáním vybočil z rámce plnění svých úředních povinností. S poukazem na rozhodnutí trestních soudů, jimiž byl soudních exekutor pravomocně odsouzen, má pak dovolatelka za to, že nevyplacením vymožených finančních prostředků došlo k excesu soudního exekutora, neboť se zcela neoprávněně a nezákonně obohatil ve svůj prospěch na úkor žalobce a zcela tak překročil výkon své exekuční pravomoci. Dovolatelka taktéž namítá, že nebyla správně posouzena otázka nedodržení prevenční povinnosti ze strany žalobce. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III ÚS 292/07, a dovozuje, že z tohoto rozhodnutí vyplývá, že oprávněnému je dána možnost sledovat činnost soudního exekutora a korigovat jeho případný hraniční postup, a tedy že z toho rozhodnutí plyne potřeba součinnosti navrhovatele exekuce a soudního exekutora. V daném případě žalobce měl dle dovolatelky svoji prevenční povinnost porušit tím, že se o stav exekuce několik let nezajímal a nevěděl tedy, že předmětné finanční prostředky byly vymoženy. Dovolatelka svůj návrh uzavírá poukazem na nenaplnění příčinné souvislosti. Dovolatelka zastává názor, že újma žalobce není v příčinné souvislosti s údajným odpovědnostním titulem v napadeném řízení. Odpovědnost podle dovolatelky nemohla vzniknout na základě pouhého tvrzení, že v listopadu roku 2009 nedošlo k uhrazení finančních prostředků, ale jen za předpokladu, že je postaveno na jisto, že k újmě došlo v souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. Dle dovolatelky příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a majetkovou újmou nebyla prokázána a má za to, že ji je nutno shledávat již ve skutečnosti žalobcovi pasivity v rámci exekučního řízení. Dovolatelka dále namítá vady řízení. Uvádí, že soudy neprovedly jí navrhované důkaz výslechem dvou svědků (Mgr. J. V. a JUDr. M. M.), přičemž má za to, že relevanci výslechu těchto svědků osvětlila. Dovolatelka má také za to, že nebyla v rozporu s judikaturou dovolacího soudu bezpečně prokázána existence škody, což činí rozsudky soudů obou stupňů nepřezkoumatelnými. Dále dovolatelka spatřuje procesní pochybení a porušení jejího práva na spravedlivý proces v tom, že se soudy v odůvodnění nedostatečně vypořádaly s rozhodnutími trestních soudů. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud v dovolacím ř