30 Cdo 2225/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2225/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 9. 2024 Spisová značka:30 Cdo 2225/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.2225.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Přípustnost dovolání Správní řízení Správní soudnictví Dotčené předpisy:§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. § 54 odst. 5 předpisu č. 150/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2225/2024-113 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně EDECO s.r.o., identifikační číslo osoby 27376796, se sídlem v Praze 3, Štítného 388/18, zastoupené Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem, se sídlem v Dolních Břežanech, V Jezerách 226, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 242/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 17 Co 48/2024-90, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Adama Preisslera, advokáta. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 22 C 242/2022-62, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 84 886 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 25 114 Kč s příslušenstvím (výrok II) a zavázal žalovanou k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyni ve výši 22 570 Kč (výrok III). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 7 074 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to za řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 000 Kč a za odvolací řízení částku 6 800 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala požalované zaplacení částky 110 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouho trvajícím řízení „správním“ (přesněji šlo o daňová řízení vedená Finančním úřadem pro hl. m. Prahu a spočívající ve vydání tzv. zajišťovacích příkazů pod čj. 3186549/16/2003-00540-110077, čj. 3187683/16/2003-00540-110077, čj. 3188312/16/2003-00540-110077, čj. 3170933/16/2003-00540-110077, čj. 3176620/16/2003-00540-110077 – poznámka Nejvyššího soudu) a navazující řízení před správními soudy. Žalobkyně uvedla, že řízení trvalo od 15. 4. 2016, kdy bylo vydáno Finančním úřadem pro hl. m. Prahu pět zajišťovacích příkazů k zajištění DPH za zdaňovací období 8/2015-12/2015 v celkové výši 2 493 310 Kč, do 3. 1. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž bylo rozhodnuto o kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství č. j. 3 Afs 443/2019-80 ze dne 20. 12. 2021. Žalobkyně tak byla v nejistotě od 15. 4. 2016 po dobu 5 let 8 měsíců a 18 dní. Výpočet částky specifikovala tak, že počítala s částkou 15 000 Kč ročně (prvé dva roky polovinou), tu poté navýšila o 15 % z důvodu průtahů před soudy a o 25 % z důvodu zvýšeného významu pro ni. Uvedené zajišťovací příkazy pro ni znamenaly prakticky paralýzu jejího fungování. Žalovaná při předběžném projednání nároku tomuto nevyhověla. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla (zřejmě) v celém rozsahu dovoláním [rozsah dovolání v něm není žalovanou podrobněji precizován], které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalované směřující proti části výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž bylo k jejímu odvolání rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že žaloba byla zamítnuta i co do částky 7 074 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné. 6. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). 7. Pokud tak žalovaná podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v „měnící“ části výroku I, jímž dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalovanou příznivě, pak dovolání není subjektivně přípustné. 8. Nejvyšší soud předesílá, že dovolání, byť podané ústředním orgánem (sic!), je vzdor srozumitelné dikci § 241a odst. 2 o. s. ř., na samé hranici jeho projednatelnosti, neboť vedle absence výslovného uvedení rozsahu, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, žalovaná výslovně ani nevymezila žádný z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nicméně Nejvyšší soud podání posoudil s přihlédnutím k jeho obsahu, z něhož lze implicitně dovodit, že je napadáno celé rozhodnutí odvolacího soudu a že se při tvrzeně nesprávném právním posouzení věci měl odvolací soud odchýlit od žalovanou jinak řádně označené judikatury Nejvyššího soudu. 9. Ve vztahu k otázce skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk Nejvyšší soud již v části III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. 10. Tvrdí-li žalovaná v dovolání, že nejistota žalobkyně v posuzovaném případě mohla trvat maximálně do 19. 12. 2019, kdy byl účastníkům řízení doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. Af 58/2016-74 (správná spisová značka je ovšem 6 Af 58/2016 - poznámka Nejvyššího soudu), kterým byly zajišťovací příkazy zrušeny, protože ve smyslu § 54 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je v právní moci rozsudek, který byl doručen účastníkům řízení, což dle žalobkyně znamená, že předmětné zajišťovací příkazy byly vydány dne 15. 4. 2016 a k jejich zrušení došlo ke dni 19. 12. 2019, kdy byl účastníkům řízení doručen shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, pak přehlíží, že otázka (ne)zákonnosti vydaných zajišťovacích příkazů byla definitivně vyřešena až v rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaném na základě jí podané kasační stížnosti, která mohla – pokud by byla argumentace žalované ve správním soudnictví vskutku přiléhavá – osud zajišťovacích příkazů ještě změnit. Žalovaná zde ztrácí ze zřetele, že výše uvedené Stanovisko (úmyslně) nerozlišuje mezi řádnými a (některými) mimořádnými opravnými prostředky, pokud hovoří o „posledním rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno“, tudíž okolnost, že ve správním soudnictví nabývá rozhodnutí krajského soudu právní moci, ačkoliv může být na základě podané kasační stížnosti dodatečně zrušeno či změněno /stejně jako rozhodnutí správních či finančních orgánů/ Nejvyšším správním soudem, je, co do určení délky posuzovaného řízení, zcela nevýznamná. 11. V rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 27