30 Cdo 2278/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2278/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 11. 2016 Spisová značka:30 Cdo 2278/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2278.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 135 odst. 2 o. s. ř. § 4 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 12. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.4.2017 13.2.2018IV.ÚS 1131/17 III.ÚS 593/18JUDr. Vladimír Sládeček JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto -9.1.2018 - Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2278/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PaedDr. L. R., zastoupené Mgr. Ondřejem Lněničkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, o zaplacení 1 222 763,31 Kč a 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 3/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 17 Co 473/2014-393, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 11. 11. 1991, jímž byla socha sv. Jana Nepomuckého v jejím vlastnictví prohlášena kulturní památkou, když v tomto řízení byla jako účastník opomenuta a ani jí nebylo doručeno rozhodnutí. Dále se domáhala náhrady škody z nezákonných rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, kterými jí byla uložena povinnost přemístit sochu zpět a dále pokuta za přestupek na úseku památkové péče, když obě rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena. Žalobkyně se rovněž domáhala náhrady nemajetkové újmy, kterou spatřovala v tom, že jí nikdy nebylo doručeno rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991, takže nemohlo nabýt právní moci a toto řízení stále trvá. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud současně uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 600 Kč. Odvolací soud (částečně ve spojení se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobkyně, ač vlastnice sochy, nebyla o probíhajícím řízení o jejím prohlášení za kulturní památku informována a toto rozhodnutí jí nebylo doručeno. Jedná se o nesprávný úřední postup, který však vyústil ve vydání rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991, jež ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, nebylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno, neboť nabylo právní moci dnem 26. 4. 2006 poté, co bylo nejpozději ke dni 26. 1. 2006 doručeno žalobkyni. Žalobkyně se s úplným obsahem rozhodnutí seznámila při nahlížení do spisu ve dnech 25. – 26. 1. 2006, čímž jí ve smyslu soudy citované judikatury Nejvyššího správního soudu počala běžet tříměsíční lhůta k podání opravného prostředku, když zákonné ustanovení, které původně vylučovalo použití obecných předpisů a možnost podání opravného prostředku ze strany vlastníka věci, bylo v mezidobí zrušeno Ústavním soudem. Následně dopisem ze dne 30. 1. 2006 žalobkyně žalované sdělila, že se cítí být dotčena na svých právech, ale nemá námitek vůči zařazení sochy do seznamu movitých kulturních památek a navrhuje tak její přeřazení. Tento dopis tak soudy nepovažovaly za opravný prostředek. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 7 Ca 267/2008-53, bylo zrušeno rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 7. 2008 o zamítnutí rozkladu žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 26. 2. 2008, když soud neshledal pochybení při prohlášení sochy za národní kulturní památku, avšak považoval za důvodnou námitku žalobkyně, že nebylo odstraněno rozhodnutí o prohlášení sochy kulturní památkou ze dne 11. 11. 1991. Soud ministru kultury uložil, aby zahájené řízení o prohlášení sochy za kulturní památku zastavil a pokračoval v předchozím řízení s tím, že rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 doručí žalobkyni, pokud nebudou dány jiné skutečnosti, jež by prokázaly, že jí již dříve bylo doručeno nebo oznámeno. Poté ministr kultury rozhodnutím ze dne 13. 2. 2014 své předchozí rozhodnutí zrušil a řízení zastavil a průvodním dopisem o uvedeném informoval žalobkyni s tím, že rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 nabylo právní moci, neboť se s ním žalobkyně ve dnech 25. – 26. 1. 2006 seznámila a není proti němu opravný prostředek. Dne 18. 2. 2014 podala žalobkyně rozklad proti rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991, přičemž tento rozklad byl zamítnut pro opožděnost rozhodnutím ministra kultury ze dne 26. 9. 2014, když podle odůvodnění rozhodnutí je nutno napadené rozhodnutí považovat ke dni 26. 1. 2006 za doručené a lhůta k podání opravného prostředku uplynula dnem 26. 4. 2006 a rozhodnutí toho dne nabylo právní moci. Proti tomuto poslednímu rozhodnutí ministra kultury podala žalobkyně žalobu ve správním soudnictví, o které v době rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnuto. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu doby trvání řízení odvolací soud konstatoval, že pokud žalobkyně až do 25. 1. 2006 o existenci rozhodnutí, jímž byla socha prohlášena za národní kulturní památku, nevěděla, resp. nebyla seznámena s jeho obsahem, neboť se správního řízení neúčastnila, nemohla jí nemajetková újma, která je subjektivní psychickou kategorií, za uvedené období vůbec vzniknout. Správní řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od 26. 1. 2006 do 26. 4. 2006, tedy po dobu tří měsíců, což je doba, která zcela vylučuje vznik nemajetkové újmy. Pokud se žalobkyně domáhala též náhrady škody z rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, která skutečně byla zrušena, pak tato rozhodnutí jsou bez jakékoliv příčinné souvislosti k tvrzené škodě, kterou žalobkyně, podle svých skutkových žalobních tvrzení, výlučně vztahuje k rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 11. 11. 1991. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání nemohou založit otázky žalobkyně týkající se právního posouzení postupu správního orgánu, který nejednal s žalobkyní jako s účastnicí řízení, jako nesprávného úředního postupu, neboť právní posouzení této otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), přičemž tento závěr platí i v případě chybného posouzení účastenství v řízení, které mělo za následek, že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004). Vyšel-li odvolací soud při posuzování vzniku nemajetkové újmy z doby, po kterou byla žalobkyně účastnicí řízení, tedy od okamžiku, kdy se o řízení a rozhodnutí ze dne 11. 11. 1991 dozvěděla, do dne, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, není rovněž jeho právní posouzení této otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízení