30 Cdo 2432/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2432/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 9. 2023 Spisová značka:30 Cdo 2432/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2432.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poplatky soudní Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. n) předpisu č. 549/1991 Sb. předpisu č. 498/2020 Sb. předpisu č. 511/2020 Sb. předpisu č. 596/2020 Sb. předpisu č. 16/2021 Sb. předpisu č. 23/2021 Sb. předpisu č. 31/2021 Sb. předpisu č. 60/2021 Sb. předpisu č. 97/2021 Sb. předpisu č. 114/2021 Sb. předpisu č. 133/2021 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 11. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3039/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2432/2023-49 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně SKIAREAL ČHS, s. r. o., identifikační číslo osoby 27834301, se sídlem v Loučné nad Desnou 72, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, se sídlem v Prostějově, Martinákova 2900/7, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, a 2) České republice - Úřad vlády České republiky, se sídlem v Praze, nábřeží Edvarda Beneše 4, o náhradu škody způsobenou nezákonnými opatřeními, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 17 C 108/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. 35 Co 119/2023-34, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 5. 2023, č. j. 17 C 108/2022-28, zastavil pro včasné nezaplacení soudního poplatku řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí podle obsahu žaloby měla být způsobena „v období od 3. 12. 2020 do 17. 12. 2020 (sic, pozn. Nejvyššího soudu) a v období od 27. 12. 2020 do 11. 4. 2020 (sic, pozn. Nejvyššího soudu) krizovými opatřeními vlády publikovanými ve Sbírce zákonů pod: č. 498/2020 Sb., č. 511/2020 Sb., č. 596/2020 Sb., č. 16/2021 Sb., č. 23/2021, č. 31/2021 Sb., č. 60/2021 Sb., č. 97/2021 Sb., č. 114/2021 Sb., a č. 133/2021 Sb., která byla vydána za dobu trvání nouzového stavu na základě § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů.“ Usnesení odvolacího soudu (za nějž v bodu II textu dovolání poněkud nepřesně označuje Krajský soud v Ostravě-pobočku Olomouc) žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka, zda v projednávané věci, v níž se žalobkyně domáhá náhrady škody vzniklých opatřeními vlády a vydanými na základě tzv. krizového zákona (zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů) je řízení zpoplatněno obvyklou sazbou soudního poplatku v částce 434 417 Kč stanoveného podle položky č. 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, jež je součástí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSoP“), nebo sazbou sníženou podle potud speciální položky 8a Sazebníku soudních poplatků (kdy by soudní poplatek činil 2 000 Kč), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud implicitně vycházel z usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4320/2015, jež vychází z toho, že uplatnění nároku na náhradu škody podle krizového zákona se žalobkyní dovozovanému poplatkovému zvýhodnění netěší. K uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud opětovně přihlásil (v poměrech jiných specifických předpisů) v usnesení ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1377/2019. Přiměřeně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1422/2016 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2115/16), které vznik poplatkové povinnosti obdobně spojovalo s uplatněním nároků vůči České republice na náhradu škody způsobené chráněným živočichem, jehož početní stavy nelze lovem snižovat, podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Ještě podrobněji se problematikou nároků vycházejících ze zvláštních právních předpisů, či v případě porušení práva Evropské unie [kdy způsob jeho uplatnění není specificky upraven a postupuje se analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998“)] Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, v němž vysvětlil, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) ZSoP (ve znění účinném v rozhodné době, to je do 29. 9. 2017), jež osvobozovalo od soudních poplatků řízení o „náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem“, se vztahuje výlučně jen k výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., navíc text právní úpravy dále redukuje osvobození toliko na řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci „nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem“. Žalobkyně v podané žalobě existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona (ve vylíčení okolností definujících žalovaný skutek) netvrdí. S ohledem na konstrukci žalobních tvrzení nelze v této věci uvažovat o bezprostřední odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost – obsah přijatého právního předpisu (nejde o výkon státní moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk.). Žalobkyně také v návrhu na zahájení řízení neuvedla, že by některé z jí zmiňovaných krizových opatření bylo pro nezákonnost v předepsaném řízení zrušeno. Nejvyšší soud se k dané otázce vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněném pod číslem 7/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za situace, kdy položka 8a Sazebníku soudních poplatků je konstruována zcela stejně jako někdejší znění § 11 odst. 1 písm. n/ ZoSP a obsahuje taxativní výčet případů, v nichž je řízení věcně osvobozeno od soudních poplatků, nelze nad rámec takto obsahově uzavřeného vymezení (enumerativního výčtu) přiznávat poplatkovou úlevu pro další řízení, a to ani prostřednictvím analogie zákona. Jde ostatně o určitou poplatkovou výjimku, neboť – jak bylo vyloženo výše – ani některá jiná řízení směřující proti státu nejsou od poplatků osvobozena, včetně takových, kde jde rovněž o náhradu škody. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze při interpretaci právního předpisu vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze a jen v případech, pro něž byla výjimka konstruována (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002). Nejvyšší soud s ohledem na uvedené připomíná i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2115/16, v němž soud ochrany ústavnosti jednoznačně zdůraznil, že „je zásadně na zákonodárci, která řízení z poplatkové povinnosti vyjme a která nikoli. Výčet těchto výjimek je vyčerpávající a nelze jej rozšiřovat či zužovat“. Odkazovala-li potom žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18-1, přehlédla, ž