30 Cdo 2637/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2637/2025-153 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. V. L., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 46/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 19 Co 110/2025-127, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 13. 3. 2024 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 87/2014, které skončilo jeho zproštěním obžaloby (dále jen „posuzované trestní stíhání“ nebo „posuzované trestní řízení“). Následně vzal žalobce svou žalobu co do částky 22 000 Kč částečně zpět, neboť tuto částku mu žalovaná dne 12. 3 2024 uhradila. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 27 C 46/2024-91, řízení co do částky 22 000 Kč zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 128 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 3. 2024 do zaplacení (výrok II), a co do částky 850 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 3. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III). Současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 33 911 Kč (výrok IV). 3. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 19 Co 110/2025-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu zamítl také co do částky 48 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 3. 2024 do zaplacení a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 56 562 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které směřovalo proti jeho výroku I (na základě něhož byla žaloba finálně zamítnuta co do částky 898 000 Kč s příslušenstvím). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Ačkoliv dovolání je poměrně obsáhlé a žalobce v něm uvádí několik námitek a formuluje 4 právní otázky, je z jeho obsahu zřejmé, že nesouhlasí s přiznanou výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou posuzovaným trestním stíháním a namítá, že byla stanovena v rozporu s v dovolání citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. 6. Nejvyšší soud v první řadě zdůrazňuje, že dle jeho konstantní judikatury je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). 7. Jde-li o postup při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci posuzovaným trestním stíháním, odvolací soud (částečně ve shodě se soudem prvního stupně) objasnil, z jakého důvodu považuje částku 102 000 Kč za dostačující (odvolací soud sice považoval za přiměřenou výši zadostiučinění částku do 100 000 Kč, s ohledem na rozsah odvolání žalované však rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku jen ohledně částky 48 000 Kč s příslušenstvím a žalobce tak fakticky na zadostiučinění získal částku 102 000 Kč, neboť částka 22 000 Kč mu byla vyplacena a částka 80 000 Kč s příslušenstvím mu byla přiznána soudním rozhodnutím) a jeho závěry nikterak extrémní nejsou, neboť přiznanou výši zadostiučinění určil po náležitém zhodnocení judikaturou Nejvyššího soudu dovozených kritérií, a to povahy trestní věci, délky trestního řízení a následků v osobnostní sféře žalobce, přičemž na jejich podkladě provedl srovnání s výší zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodovaly a jež mu byly známy z jeho úřední činnosti, příp. se jednalo o případy známé a použité ke srovnání soudem prvního stupně, které rovněž považoval za srovnatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale i žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, a ze dne 16. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1285/2025). Odvolací soud rovněž přihlédl k době, která od vydání rozhodnutí ve srovnatelných případech uplynula, a uvedl, z jakých důvodů za srovnatelné nepovažuje zbylé případy použité ke srovnání soudem prvního stupně a případy označené žalobcem, příp. i žalovanou (které jako srovnatelné odmítl soud prvního stupně a tyto závěry odvolací soud nijak nerevidoval). Současně odvolací soud podrobně rozebral, jak byl žalobce (ještě před podáním žaloby v posuzované věci) odškodněn za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, uvedl, jakým způsobem se tato skutečnost (zahrnující zvýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení o 30 % pro kritérium významu předmětu řízení pro žalobce a zohlednění některých závažných aspektů újmy žalobce) promítla do výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu ze samotného trestního stíhání (viz odstavce 18 až 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavci 26 až 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud svůj právní názor na přiměřenou výši zadostiučinění za trestní stíhání řádně a v souladu s výše uvedenou judikaturou odůvodnil. 8. K tomu dovolací soud doplňuje, že žalobcem v dovolání opakovaně zdůrazňované „zcela úmyslné nerespektování závazného právního názoru“ obsaženého ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu vydaném v posuzovaném trestním řízení při dalším projednávání této trestní věci ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. 9. Svým právním posouzením se pak odvolací soud neodchýlil, ani od žalobcem citovaných nálezů Ústavního soudu (a to od nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, ze dne 10. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), neboť újmu žalobce svým rozhodnutím nijak nebagatelizoval, zhodnotil ji podle okolností dané věci a zadostiučinění stanovil po řádně provedeném porovnání s jinými dle odvolacího soudu srovnatelnými případy, přičemž přihlédl i k tomu, že se jedná o rozhodnutí starší. Navíc nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, se týkal jiného typu nároku, a to zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, u něhož se zadostiučinění stanovuje podle odlišných pravidel. 10. Poukazoval-li žalobce v dovolání rovněž na závěry stanoviska občanskoprávního a ob