30 Cdo 2787/2005 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2787/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 12. 2006 Spisová značka:30 Cdo 2787/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2787.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2787/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci nezletilé B. R., zastoupené Městským úřadem v T. jako opatrovníkem, dcery K. R., nyní neznámého pobytu, zastoupené E. C., pracovnicí Okresního soudu v Třebíči jako opatrovníkem pro řízení, a R. R., za účasti navrhovatelů manželů H., a B., V., obou zastoupených advokátem, o nezrušitelné osvojení, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 Nc 687/2004, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2005, č.j. 16 Co 89/2005-44, takto: I. Dovolání navrhovatelů se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č.j. 10 Nc 687/2004-27, zamítl návrh prarodičů manželů V. na nezrušitelné osvojení nezletilé a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování shledal, že zákonné podmínky pro vyslovení navrhovaného nezrušitelného osvojení nezletilé ve smyslu ustanovení §§ 63 a násl. zákona o rodině nejsou splněny. Brání tomu zejména skutečnost, že mezi navrhovateli jako prarodiči nezletilé a nezletilou je blízký příbuzenský vztah. Má-li být osvojením založen takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodiči a dětmi, nemohou být uvedené osoby v takovém příbuzenském poměru, který by byl v rozporu se vztahem založeným osvojením. V důsledku toho by došlo k takové záměně existujících příbuzenských vztahů, že navrhovatelé by se do budoucna stali rodiči nezletilé a logicky by se poté matka nezletilé zároveň stala její sestrou. Z tohoto důvodu je vyloučeno, aby prarodiče osvojili svoji vnučku. Návrh prarodičů je tedy v rozporu se samotnými principy institutu osvojení, nelze mu vyhovět, a byl proto soudem zamítnut. Krajský soud v Brně k odvolání prarodičů rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se správnými skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýkají, že celou věc posoudily zcela nesprávně. Zákon o rodině v žádném ustanovení nezmiňuje příbuzenský vztah jako překážku osvojení. Fakt, že osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem vztah jako mezi rodiči a dětmi, není dítěti na škodu. Dojde pouze k transformaci vzdálenějšího příbuzenského vztahu na bližší. Pokud ustanovení § 74 odst. 2 zákona o rodině umožňuje nezrušitelné osvojení dítěte zcela cizí osobou, pak nelze pochopit, proč by navrhovatelé nemohli nezrušitelně osvojit dítě, o které se již řadu let řádně starají a vychovávají je. Nezrušitelné osvojení se jim jeví jako nejvhodnější s ohledem na zájmy dítěte, jehož se matka již dávno zřekla, a otec s osvojením souhlasí. Těžko lze očekávat, že se objeví jiná osoba, jež by nezletilé nahradila chybějící rodinu a zajistila takovou péči, jaké se jí dostává od navrhovatelů. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Navrhovatelé dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání navrhovatelů proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda prarodiče mohou osvojit nezletilou vnučku. Uvedená právní otázka dosud nebyla za účinnosti zákona o rodině ve znění zákona č. 91/1998 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 210/1998 Sv., v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Osvojení je právním institutem známým již v právních řádech minulých společenských formací, jehož základním cílem bylo nahradit osvojencům zejména chybějící plnohodnotné rodinné prostředí a péči. Náš právní řád znal až do účinnosti zákona č. 15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení, pouze jeden typ osvojení; šlo o takový právní poměr, který zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, formuloval v ustanovení § 63 jako „poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi.“ Bylo tedy možno poměr založený osvojením konstruovat jako poměr obdobný poměru rodiče a dítěte. Zákon č. 15/1958 Sb. přinesl v tomto směru významnou změnu. V zájmu upevnění vztahu mezi osvojitelem a osvojencem byl zaveden další typ osvojení, upravený v ustanovení § 63 odst. 2 zákona č. 265/1949 Sb. ve znění zákona č. 15/1958 Sb., jímž se zakládal mezi osvojencem na straně jedné a osvojitelem a jeho příbuznými na straně druh