30 Cdo 2797/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2797/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2024 Spisová značka:30 Cdo 2797/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.2797.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 12. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 03.01.2025I.ÚS 23/25 Dita Řepková odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost19. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2797/2024-288 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce K. P. T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 94/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18 Co 158/2022-265, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu na území České republiky, které bylo od 23. 7. 2013 vedeno u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pod sp. zn. OAM-1526/ZR-2013, přičemž skončilo dne 22. 3. 2021. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 18 C 94/2021-39, uvedenou žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 18 Co 158/2022-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Na základě dovolání, jímž žalobce uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k jeho požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, poté Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 30 Cdo 3036/2022-141, tento rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Následné odvolací řízení, jehož předmětem již byla pouze částka 100 000 Kč s příslušenstvím, vyústilo ve vydání v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2023, č. j. 18 Co 158/2022-199, jímž byl rozsudek prvostupňového soudu ve výroku o věci samé částečně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení z této části ve výši 8,5 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení, jinak byl tento rozsudek v zamítavém výroku potvrzen a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 6. Po dalším žalobcově dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 30 Cdo 3844/2023-241, i tento druhý rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to v celém jeho rozsahu, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že navzdory jeho skutkovým zjištěním svědčícím ve prospěch závěru, že výsledek posuzovaného řízení byl způsobilý přímo zasáhnout do podstaty žalobcova práva na rodinný život (chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny), jakož i do jeho práva na podnikání (chráněného čl. 26 odst. 1 Listiny), neboť odvolací soud zjistil, že žalobce dlouhodobě žije v České republice, a to se svojí partnerkou, jež je držitelkou povolení k trvalému pobytu, a dvěma dospělými syny, kteří jsou občany České republiky, přičemž v České republice současně delší dobu podniká a s Českou republikou jej dlouhodobě spojují i majetkové vazby, tyto závěry nepromítl do úvahy, zda žalobci svědčilo právo na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené sdělením federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., a pokud ano, zda toto právo bylo porušeno, a namísto toho nesprávný úřední postup správního orgánu bez dalšího spatřoval pouze ve zjištěném průtahu v řízení. 7. O věci tedy znovu rozhodoval odvolací soud, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé opět částečně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 8. Rovněž tento rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Směřuje-li podané dovolání také proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně žalobě co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím vyhověl, pak v tomto rozsahu žalobcovo dovolání není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník řízení, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tato podmínka však u zmíněné části napadeného rozhodnutí v žalobcově případě zjevně splněna není. 12. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je pak dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 13. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je podané dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. 14. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v žalobcově případě nedošlo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění – tedy například to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo