30 Cdo 283/2023 – Nejvyšší soud

30 Cdo 283/2023-178 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce B. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 156/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2022, č. j. 14 Co 331/2022-151, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2022, č. j. 14 Co 331/2022-151, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 8. 2022, č. j. 24 C 156/2021-125, potvrzen v části jeho výroku I o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích II a III o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2022, č. j. 24 C 156/2021-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 29. 10. 2020 do zaplacení (výrok I), a zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se zaplacení uvedené částky domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 880086/2017 ODO-TAX. 3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že dne 22. 5. 2017 byl žalobce jako řidič vozidla Mercedes Benz, reg. zn. 3SU 5701, jehož vlastníkem a provozovatelem byla společnost PBS Cars s.r.o., kontrolován v rámci jízdy, jež byla objednána přes aplikaci UberPOP. Protokol o této kontrole žalobce napadl dne 2. 6. 2017 prostřednictvím svého právního zástupce námitkami, načež dne 29. 6. 2019 bylo jeho právnímu zástupci doručeno oznámení o zahájení správního řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 35 odst. 1 písm. e) a g), a podle § 35 odst. 2 písm. i) a n) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v tehdy účinném znění. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend, ze dne 16. 10. 2017, č. j. MHMP 1321351/2017, byl žalobce uznán vinným ze spáchání všech uvedených deliktů. Toto rozhodnutí žalobce napadl odvoláním, jež bylo dne 30. 10. 2017 předloženo k rozhodnutí Ministerstvu dopravy jako odvolacímu orgánu. O tomto odvolání bylo rozhodnuto dne 10. 9. 2020 tak, že ve vztahu k deliktům podle § 35 odst. 1 písm. e) a g) zákona č. 111/1994 Sb. bylo napadené rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno s odůvodněním, že odpovědnost za tyto delikty zanikla dne 21. 10. 2018. Současně bylo napadené rozhodnutí zrušeno též v jeho zbývající části, přičemž v tomto rozsahu byla věc vrácena prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Za situace, kdy vozidlo použité k přepravě bylo v evidenci vozidel taxislužby vedeno na obchodní firmu společnosti PSB Cars s.r.o., jež byla uvedena též ve faktuře vystavené za tuto přepravu, totiž z napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, na základě jakých skutečností byla dovozena žalobcova odpovědnost za spáchání dalších správních deliktů, které mu byly kladeny za vinu a které byly upraveny v § 35 odst. 2 písm. n) a i) zákona č. 111/1994 Sb. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, ze dne 22. 9. 2020, bylo řízení následně zastaveno i ve vztahu k těmto zbývajícím deliktům, a to podle § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť od provedené kontroly uplynulo již více než tři a půl roku a další dokazování ve věci již nebylo realizovatelné, když odpovědnost za tyto delikty měla zaniknout již dne 21. 10. 2020. Právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 12. 10. 2020. 4. Svůj požadavek na vyplacení nárokovaného plnění žalobce předběžně uplatnil u žalované dne 25. 10. 2020, avšak bezúspěšně. 5. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že žaloba není důvodná. Přestože na daný případ dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), přičemž v předmětném správním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, domněnka vzniku tím způsobené nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se žalobce domáhá, byla v tomto řízení vyvrácena. V případě dvou správních deliktů, které byly žalobci kladeny za vinu, je totiž vznik nemajetkové újmy „popřen skutečností“, že správní řízení o nich vedené bylo zastaveno z důvodu uplynutí prekluzívní lhůty. U zbývajících deliktů pak důvod zastavení správního řízení vycházel z jeho samotné nepřiměřené délky, což dle soudu prvního stupně představuje dostatečnou satisfakci tím způsobené nemajetkové újmy. Kromě toho žalobce podle názoru soudu prvního stupně nemohl po dobu řízení pociťovat nejistotu ohledně jeho výsledku, neboť vzhledem k jeho tvrzení, že předmětné správní řízení vůči němu vůbec vedeno být nemělo, protože dopravu poskytoval nikoliv on, nýbrž společnost PBS Cars s.r.o., jež zde figurovala jako dopravce, musel vědět, že on sám nemohl být v posuzovaném řízení nijak postižen. 6. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o věci samé částečně změnil tak, že vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 34 375 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 26. 4. 2021 do zaplacení, jinak tento rozsudek ve zbývající části uvedeného výroku jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení vedeného jak před prvostupňovým soudem (výrok II rozsudku odvolacího soudu), tak i před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud po částečně zopakovaném dokazování doplnil závěr o skutkovém stavu věci o zjištění, v souladu s nímž byl žalobce dne 22. 5. 2017 kontrolován jak úředníky státního odborného dozoru Magistrátu hlavního města Prahy, tak i hlídkou Policie ČR. Vzhledem k zaznamenaným nedostatkům týkajícím se požadovaných dokladů, jakož i vybavení a označení vozidla, a k pojatému podezření, že se žalobce bude vyhýbat řízení o správním deliktu, mu bylo uloženo složit kauci ve výši 50 000 Kč, což žalobce na místě učinil. Dále odvolací soud zjistil, že za čtyři delikty, které žalobce dle posléze zrušeného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2017 spáchal, mu byla uložena pokuta v celkové výši 100 000 Kč. Ve zbytku odvolací soud vycházel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, načež uvedl, že žalobcovo odvolání je zčásti důvodné. 8. Za současného konstatování, že do doby trvání posuzovaného řízení nelze zahrnout také dobu, která uplynula mezi kontrolní jízdou provedenou podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), a okamžikem zahájení dotčeného správního řízení, odvolací soud předně ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení, trvající ode dne 29. 7. 2017, kdy bylo žalobci doručeno oznámení o jeho zahájení, do dne 12. 10. 2020, kdy rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22. 9. 2020 nabylo právní moci, tj. 3 roky a 3,5 měsíce, bylo nepřiměřeně dlouhé. Odvolací soud v této souvislosti zohlednil, že toto řízení, na jehož délce se žalobce nikterak nepodílel a jehož význam byl pro něj standardní, nebylo právně, skutkově ani procesně složité, přičemž probíhalo na dvou stupních správních orgánů s tím, že ve fázi odvolacího řízení vedeného před Ministerstvem dopravy v něm došlo k bezmála tříletému průtahu. V návaznosti na to poté vyšel ze silné, leč vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, jež byla žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena a kterou je namístě zásadně odškodnit peněžitým plněním, nejsou-li dány výjimečné okolnosti odůvodňující přiznat poškozenému toto zadostiučinění toliko ve formě konstatování porušení práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dále konstatoval, že samotné zastavení posuzovaného správního řízení nepředstavuje skutečnost, která by vznik žalobcovy nemajetkové újmy vyvracela. Výsledek tohoto řízení je totiž pro posouzení, zda „došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro s