30 Cdo 2884/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2884/2025-64 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 119/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 165/2025-47, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 26 C 119/2024-36, zamítl žalobu o zaplacení částky 150 148 Kč s úrokem z prodlení od 23. 10. 2023 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 36 Co 165/2025-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 150 148 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o poskytnutí informace vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2021/171223 (dále jen „posuzované řízení“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do zamítnutí žaloby, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se rozdělení důkazního břemene při posuzování významu poskytovaných informací pro poškozeného, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud poté, co (v souladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) uzavřel, že se v posuzovaném řízení požadované listiny žalobce nijak netýkaly a žalobce ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím svůj zájem na získání těchto informací neosvětlil a omezil se toliko na obecné tvrzení, že byl nucen k získání požadovaných informací „vynakládat úsilí“ a podávat opravné prostředky, uzavřel, že význam posuzovaného řízení byl pro žalobce nepatrný (viz odstavce 13 až 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022) se v řízení o poskytnutí informace význam jeho předmětu pro poškozeného odvíjí od toho, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí). Význam předmětu takového řízení se totiž bude lišit podle toho, jestli žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva nebo spíše jen realizuje svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i o případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze pak uvažovat pouze v případě, pokud žadatel potřebuje informace naléhavě a nutně získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv s tím, že význam předmětu posuzovaného řízení se může v čase lišit. Jde-li však o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Nejvyšší soud pak, ani na základě argumentace žalobce obsažené v dovolání, neshledal žádný důvod se od této své dosavadní judikatury odchýlit. 6. Z obecné judikatury Nejvyššího soudu k otázce významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, na níž žalobce v dovolání poukazuje (srov. části IV a V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016) vyplývá, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu (pokud se nejedná o řízení s typově zvýšeným významem, kam však posuzované řízení nespadá) tvrdí a prokazuje žalobce, zatímco nižší význam musí tvrdit a prokázat žalovaný, jinak je třeba vyjít z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce je standardní, s tím, že není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. V případě zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace, jak vyplývá z výše uvedené judikatury, se však jeho význam pro poškozeného odvíjí od toho, o jak pro něj důležitou informaci žádal. 7. V posuzovaném řízení žalovaná již od počátku namítala, že význam předmětu řízení byl pro žalobce zcela marginální a žalobce neosvědčil žádný zájem na získání požadovaných informací, toto její tvrzení pak bylo prokázáno již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud tato skutková zjištění zcela převzal, jak je uvedeno výše. Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo provedeným dokazováním najevo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, publikovaný pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 30 Cdo 767/2025, či ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1538/24) a svým právním posouzením otázky břemene tvrzení a břemene důkazního se od judikatury Nejvyššího soudu (včetně judikatury, na níž poukazoval žalobce) neodchýlil, neboť na základě tvrzení žalované a výsledků dokazování dospěl k závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce. Za situace, kdy totiž z provedeného dokazování vyplývá, že žadatel žádnou vazbu k vyžadovaným informacím nemá, je na něm, aby tvrdil a prokázal, že i přesto pro něj požadovaná informace konkrétní význam měla a z jakého důvodu, neboť se jedná o okolnosti v jeho prospěch (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011), což žalobce neučinil. Skutečnost, že ve věci podával opravné prostředky a poskytnutí informace se domáhal, o tom, zda tuto informaci potřeboval naléhavě a nutně získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, nijak nesvědčí, jak uzavřel v napadeném rozsudku i odvolací soud (viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 8. Pokud žalobce namítal v této souvislosti rozpor i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3404/2024, tak tento se věcně zabýval nepřiměřenou délkou daňového řízení a věcně se věnoval odlišným otázkám vztahujícím se k posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci, nikoliv významu řízení pro poškozeného. Navíc žalobcem v dovolání uváděný „právní závěr“ citovaný v části I odst. 2 dovolání, ani tvrzený obsah tohoto rozhodnutí shrnutý v části II odst. 4 písm. b) dovolání se v něm vůbec nevyskytují. 9. Relevantním pak není ani námitka žalobce ohledně odchýlení se od judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Cocchiarella proti Itálii, stížnost č. 64886/01) a od Stanoviska ohledně povinnosti žalované ke své obraně tvrdit a prokázat skutečnosti vyvracející existenci újmy z nepřiměřené délky řízení, neboť toto žalovaná v řízení netvrdila (vznik újmy nepopírala) a i soudy obou stupňů z existence újmy na straně žalobce vyšly. Tato námitka se tudíž s právním posouzením věci odvolacím soudem zcela míjí a přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tak založit nemůže, neboť na jejím řešení, jaké žalobce prezentuje, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. Ani námitka dostatečného neposouzení ostatních skutečností (zejména délky řízení, podání dvou rozkladů žalobcem a jeho „vytrvalosti v úsilí o získání infor