30 Cdo 290/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 290/2024-187 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. Ch., zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 179/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 70 Co 252/2023-167, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 636/2009 (dále jen „posuzované řízení“), s tím, že v rámci předběžného uplatnění předmětného nároku ve smyslu § 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), mu žalovaná poskytla pouze částku 117 333 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 14 C 179/2021-127, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 6 587 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 5. 2021 do zaplacení, zatímco ve vztahu ke zbývající částce 693 413 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I potvrdil, v zamítavé části téhož výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit další částku 33 331 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 31. 5. 2021 do zaplacení, přičemž co do částky 660 082 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně v této části výroku I rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Spolu s plněním, jehož se žalobci dostalo od žalované před zahájením řízení, tak byl žalobce odškodněn celkovou částkou 157 251 Kč. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Napadá-li žalobce podaným dovoláním také výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl prvostupňový rozsudek potvrzen v té části meritorního výroku, kterou bylo žalobě vyhověno co do částky 6 587 Kč s příslušenstvím, pak v tomto rozsahu toto dovolání není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). U zmíněné části potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí však v žalobcově případě tato podmínka zjevně splněna není. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je toto dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Otázka, jak vysoké zadostiučinění lze považovat za přiměřené z hlediska povinnosti soudů posuzovat každý případ individuálně, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. V této souvislosti je namístě především poukázat na skutečnost, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud při určení výše přiznaného finančního zadostiučinění vyšel ze základní částky stanovené v intervalu mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení a dále za každý další rok tohoto trvání a odrážející celkovou zjištěnou dobu posuzovaného řízení, načež tuto částku dále upravil v závislosti na zhodnocení vlivu zjištěných individuálních okolností případu, jež jsou významné z pohledu kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, přičemž žádné z těchto kritérií neopomenul (viz zejména bod VI. Stanoviska, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Nesouhlasí-li žalobce s výší takto určené základní částky zadostiučinění, respektive s rozsahem jejích úprav vycházejících z posouzení jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, pak Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se však v žalobcově případě nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu týkající se hodnocení složitosti posuzovaného řízení tím, že polemizuje s jeho zjištěními týkajícími se povahy a množství návrhů, o nichž bylo třeba v posuzovaném řízení rozhodnout, jakož i rozsahu a struktury žalobcova majetku, který bylo nezbytné v tomto řízení zmapovat, pak tím ve své podstatě zpochybňuje skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Tentýž závěr se uplatní i ve vztahu k žalobcem zdůrazňovanému narušení jeho vztahu s dcerou, k němuž mělo dojít v příčinné souvislosti s nepřiměřenou