30 Cdo 2970/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2970/2024-490 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o zaplacení 242 545,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 18 Co 95/2024-452, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 242 545,97 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o uznání jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které bylo vedeno u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. PR-P 738/10 a u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Náhradu nemajetkové újmy požadoval žalobce za období řízení od 30. 11. 2010 do 22. 7. 2015 s tím, že toto řízení stále trvá. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 24 C 44/2016-407, ve spojení s usnesením ze dne 8. 2. 2024, č. j. 24 C 44/2016-428, uložil žalované zaplatit žalobci částku 53 723,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 53 723,50 Kč od 27. 4. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 188 822,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 188 822,47 Kč od 27. 4. 2016 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 67 768 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 19 022,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky jdoucím od 27. 4. 2016 do zaplacení potvrdil s tím, že lhůta k úhradě činí 15 dnů; co do částky 34 701 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky jdoucím od 27. 4. 2016 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), v nákladovém výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše nákladů činí 59 140 Kč a lhůta k jejich úhradě činí 15 dnů, jinak jej potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba co do částky 34 701 Kč s příslušenstvím zamítá, a v potvrzujícím výroku II o zamítnutí žaloby, včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Otázky uvedené žalobcem pod bodem II. dovolání týkající se zohlednění aktuálních ekonomických poměrů v České republice při stanovení základní částky zadostiučinění a valorizace této základní částky, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť navýšení základní částky zadostiučinění posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud shledal, že není důvod se odchýlit od rozsahu stanoveného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jako „Stanovisko“, pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti a že prostředkem, jak dosáhnout přiměřené výše finančního zadostiučinění není automatická „matematická“ valorizace základní částky. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bodu 78 a násl. podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva (viz bod 68 až 76 citovaného rozsudku, kde Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodnutí ESLP za posledních 5 let), jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla určujícím referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. I částka přiznaná odvolacím soudem žalobci za porušení práva na přiměřenou délku řízení splňuje kritéria stanovená judikaturou ESLP. Žalobce svou argumentaci opírá o vývoj ekonomických poměrů v České republice, takový rámec však není, jak bylo výše popsáno, referenčním rámcem pro přiznávání konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění, resp. určení výše základní částky zadostiučinění, a Nejvyšší soud neshledal důvod, aby tuto otázku posoudil jinak. 6. Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě rovněž s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, na který odkazuje i žalobce v dovolání, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, bod 11, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, bod 10. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, což v této věci odvolacím soudem zvolená výše základní částky 19 500 Kč splňuje, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci. 7. Otázka pod bodem IV. dovolání rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud posoudil kritérium postupu orgánů veřejné moci i složitosti řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu za situace, kdy odvolací soud průtahy v řízení podřadil pod kritérium postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále také jen „OdpŠk“, a kritérium složitosti odůvodnil procesní, skutkovou i právní složitostí věci, zohlednil přitom, že posuzované řízení probíhalo na dvou stupních správní soustavy a před krajským soudem, bylo rozhodováno o námitkách podjatosti, bylo nutno spolupracovat se zahraničními orgány, bylo prováděno rozsáhlé dokazování, a to i prostřednictvím listin v cizím jazyce, i vývoj právního pohledu na nostrifikační řízení. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by snížení základní částky o 30 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení a snížení o 30 % z důvodu celkové složitosti řízení dle § 31 a odst. 3 písm. b) OdpŠk bylo ve zjevném nepoměru. Za této situace tak dovolatel brojí pouze proti tomu, v jakém rozsahu se tato kritéria promítla do procentní modifikace základní částky zadostiučinění. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučině