30 Cdo 2975/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2975/2025-58 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce S. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem v Plzni, Pod Všemi svatými 427/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 141/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2025, č. j. 15 Co 233/2025-39, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2025, č. j. 15 Co 233/2025-39, se mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 2025, č. j. 28 C 141/2025-30, se mění tak, že se místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 nevyslovuje. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 24. 6. 2025, č. j. 28 C 141/2025-30, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II). 2. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 3. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody za porušení práva Evropské unie, k němuž mělo dojít šesti rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a třemi rozhodnutími Krajského soudu v Praze vydanými v průběhu trestního řízení vedeného proti žalobci. Tyto soudy měly podle žalobce pochybit v tom, že jako soudy poslední instance při rozhodování o vazbě a zajištění věcí ve vlastnictví žalobce neposoudily řádnost zahájení trestního řízení a v tomto ohledu zejména pravomoc Úřadu evropského žalobce. 4. Podle odvolacího soudu prvoinstanční soud při posouzení otázky místní příslušnosti podle § 87 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), vycházel z nepřiléhavé judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k požadavku na náhradu újmy, k níž došlo v důsledku nepřiměřené délky řízení (v kterýchžto případech je pro danou otázku rozhodné, před kterým soudem probíhalo řízení v prvním stupni). Dále odvolací soud uvedl, že žalobcem citovaná judikatura o odpovědnosti státu za porušení práva Evropské unie rozhodnutím soudu v posledním stupni se týká situací, kdy bylo rozporováno, že soudy nepoložily předběžnou otázku (Soudnímu dvoru Evropské unie – poznámka Nejvyššího soudu) s tím, že tuto povinnost mají právě pouze soudy rozhodující v daném řízení v posledním stupni. To však podle odvolacího soudu žalobce nenamítá, nýbrž staví svoji žalobu na tvrzení, že výše uvedené soudy jako soudy rozhodující v posledním stupni opomněly přezkoumat řádnost zahájení úkonů trestního řízení a pravomoc Úřadu evropského žalobce. V daném případě Krajský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací jednak o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Kladně o vzetí žalobce do vazby, jednak o dvou stížnostech žalobce proti usnesením Okresního soudu v Kladně o trvání vazby v průběhu přípravného řízení. Vrchní soud v Praze pak rozhodoval jako soud odvolací po podání obžaloby ve zbylých případech. 5. Odvolací soud dále dovodil, že ačkoliv Krajský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací v přípravném řízení, nelze dovodit, že by rozhodoval jako soud v posledním stupni. Obžalobu nyní projednává Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně a Vrchní soud v Praze je soudem odvolacím, tedy v posledním stupni (řízení před Nejvyšším soudem dosud neprobíhalo, resp. tato informace ze spisu nevyplývá). Vrchní soud v Praze má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, a tento soud by byl tedy místně příslušný. Postup podle § 87 písm. b) o. s. ř. je však podle ustálené judikatury možný pouze v případě, že tento soud zvolí žalobce, přičemž vysloví-li soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř. svoji místní nepříslušnost, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr. Věc tedy nelze postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 4, a místně příslušným tudíž může být jen Obvodní soud pro Prahu 2. II. Dovolání 6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním namítaje, že otázka místní příslušnosti soudu k projednání žaloby o náhradu újmy za porušení práva Evropské unie soudem v posledním stupni nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Dále žalobce uvedl, že otázka místní příslušnosti vyřešená odvolacím soudem v dovoláním napadeném usnesení má být dovolacím soudem posouzena jinak, a že do jisté míry (v dílčí otázce) se dovoláním napadené usnesení odchýlilo od judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak od rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016. 7. Dovolatel je přesvědčen, že v případě žaloby na náhradu škody za porušení práva Evropské unie soudem v posledním stupni se místní příslušnost soudu odvíjí toliko od obvodu, do kterého spadá soud rozhodující v posledním stupni. Dovolatel dále uvádí, že pochybení soudů v jeho případě se týkalo celkem devíti usnesení, z nichž ve třech případech byl v pozici soudu prvního stupně Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze byl soudem stížnostním. Ve třech dalších případech byl ale Krajský soud v Praze soudem stížnostním (rozhodoval o stížnosti dovolatele proti rozhodnutím Okresního soudu v Kladně), tedy i v pozici soudu v posledním stupni. Ve vztahu k této trojici rozhodnutí se podle přesvědčení dovolatele jedná o skutečnosti, které zakládají právo na náhradu újmy, k nimž došlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, a tento soud je proto místně příslušný k projednání žaloby podle § 87 písm. b) o. s. ř. 8. Dovolatel tudíž považuje usnesení odvolacího soudu za nesprávné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení apelačního soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, dále aby rozhodl o tom, že Obvodní soud pro Prahu 5 je soudem místně příslušným k projednání předmětné žaloby a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). 10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel podkládá Nejvyššímu soudu otázku, jak má být posouzena místní příslušnost na výběr daná ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř. v situaci, kdy žalobce tvrdí, že ke vzniku škody došlo v důsledku vydání rozhodnutí dvou a více soudů (a tedy i v obvodu vícero soudů), přičemž nesprávnost těchto soudních rozhodnutí žalobce dovozuje z porušení práva Evropské unie. 14. Předně je třeba uvést, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Požadavek žalobce, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá. 15. Vedle takto dovolatelem mylně chápaného, a v důsledku toho i vadně formulovaného předpokladu přípustnosti dovolání, však dovolatel míní, že jím položená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž v dílčím aspektu se podle jeho názoru usnesení odvolacího soudu též odchyluje od řešení v judikatuře dovolacího soudu již přijatého. 16. Toto alternativní vymezení předpokladu přípustnosti coby povinné náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) považuje dovolací soud za přijatelné (tedy nikoliv vadné), neboť dovolatel takto vyjádřil svou nejistotu ohledně toho, zda je závěr odvol