30 Cdo 3118/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3118/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2021 Spisová značka:30 Cdo 3118/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3118.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zadostiučinění (satisfakce) Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Daňové řízení Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb. čl. 38 odst. 2 předpisu č. 2/1993 Sb. čl. 11 předpisu č. 2/1993 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:30. 11. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3185/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3118/2020-250 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Janiga Labs, s.r.o., identifikační číslo osoby 63990148, se sídlem v Praze 6, Moravanů 2225/68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 14/2588, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 62 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 55/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 35 Co 47/2020-218, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 35 Co 47/2020-218, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2019, č. j. 26 C 55/2015-169, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 26 C 55/2015-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 39 720 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 780 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 35 Co 375/2016-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl a konstatoval, že v řízení zahájeném Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6, dne 9. 9. 2009 pod č. j. 250676/09/006934108951 (dále jen „posuzované řízení“) došlo k porušení práva žalobce na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 3. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č.j. 30 Cdo 4561/2017-116 (dále jen „předcházející rozhodnutí ve věci“), rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 30 Cdo 888/2019-140, odmítl. 4. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 26 C 55/2015-169, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 58 150 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I), zastavil řízení co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 4 350 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 5. Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 6. Žalobkyně se v řízení domáhá odčinění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé daňové řízení. V žalobě uvedla, že dne 9. 9. 2009 u ní správce daně zahájil daňovou kontrolu, na základě které vydal dne 25. 7. 2012 dodatečné platební výměry (celkem jich bylo 24). K odvolání žalobkyně byly tyto platební výměry dne 25. 11. 2014 správcem daně zrušeny a řízení bylo k tomuto dni pravomocně ukončeno. Celková délka posuzovaného řízení tak činila 5 let a dva měsíce. 7. Průběh posuzovaného řízení, jak jej zjistil soud prvního stupně, dovolací soud popsal v bodě 3 předcházejícího rozhodnutí ve věci a pro stručnost na tato skutková zjištění nyní odkazuje. 8. Dovolací soud v předcházejícím rozhodnutí ve věci navázal na dřívější ustálenou judikaturu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), dle níž v případě správního řízení svědčí účastníku právo na jeho přiměřenou délku pouze tehdy, jde-li o řízení, které svým předmětem spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015, dospěl Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k závěru, že předmětem daňové kontroly není právo nebo závazek, které by mělo civilněprávní povahu, a tudíž nejde o řízení, které by spadalo pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na tento závěr Nejvyšší soud navázal v předcházejícím rozhodnutí ve věci a dále se zabýval otázkou trestněprávní povahy daňového řízení. S odkazem na judikaturu ESLP, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, dospěl k závěru, dle nějž účelem kontrolního řízení je pouze prověření, zda subjekt daně řádně splnil svou daňovou povinnost. Jeho obligatorním následkem není doměření daně a stanovení penále. Platební výměr nebo dodatečný platební výměr následuje pouze tehdy, pokud výsledky kontrolních zjištění odůvodňují dodatečné stanovení daně. Kontrolní řízení nemá trestněprávní povahu, proto nespadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a není možné na ně aplikovat závěry uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Pro účely odškodňování nepřiměřené délky řízení je kontrolní řízení třeba chápat jako samostatné řízení. Dále rovněž s odkazem na judikaturu ESLP dospěl k závěru, že uložení daňového penále obnáší „trestní obvinění“, a tudíž daňové řízení, v němž je daňovému subjektu uložena povinnost zaplatit penále, spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně je však třeba respektovat ustálenou judikaturu ESLP také v závěru ohledně relevantního počátku tohoto řízení pro účely posouzení jeho přiměřené délky, případně stanovení přiměřeného zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku. Daňové řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tedy i Stanoviska od okamžiku, kdy je platební výměr, či dodatečný platební výměr, v němž daňovému subjektu byla uložena povinnost uhradit penále, daňovému subjektu doručen, nebo od okamžiku, kdy se daňový subjekt o existenci takového daňového výměru dozví. Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů je tudíž relevantním počátkem řízení v nyní posuzované věci den 4. 8. 2012. Od tohoto okamžiku se tedy uplatní závěry uvedené ve Stanovisku a uplatní se i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, ze které vychází ESLP, totiž že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva. Naopak odčinění případné újmy související s délkou řízení ve zbývajícím rozsahu se lze domáhat pouze v souvislosti s konkrétními průtahy. 9. Na základě právě uvedeného závazného právního názoru dospěl soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci k těmto právním závěrům. Za dané situace bylo na žalobkyni, aby v souladu s poučením soudu doplnila svá skutková tvrzení ve vztahu k jednotlivým průtahům v daňovém řízení, tedy zda a kdy správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, zároveň byla žalobkyně povinna prokázat jak vznik újmy, tak i příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem újmy. Této své povinnosti žalobkyně nedostála, jednotlivé průtahy, od nichž odvozuje vznik nemateriální újmy, nekonkretizovala. Pouze v obecné rovině tvrdila, že byla ohrožena doměřením daně v řádech milionů Kč a toto mělo vést k omezení v řádném výkonu její podnikatelské činnosti. Tato část správního řízení však žalobkyni nemohla způsobit imateriální újmu, neboť účelem kontrolního řízení je zjistit nebo prověřit základ daně nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Daňová kontrola tak představuje pouhý podklad pro případné vydání rozhodnutí v daňovém řízení, tj. platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru. Uvedené se vztahuje i na doměřovací řízení, které bylo ukončeno dne 3. 9. 2012, neboť správce daně dne 25. 7. 2012 vydal 24 dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty a současně uložil i povinnost uhradit penále, které byly žalobkyni oznámeny dne 4. 8. 2012. V této části daňového řízení žalobkyně tedy n