30 Cdo 3127/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3127/2025-101 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 128/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 156/2025-75, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2025, č. j. 22 C 128/2024-46, zamítl žalobu o zaplacení částky 118 620 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 10. 2023 do zaplacení a s náklady na uplatnění pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 156/2025-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 118 620 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o poskytnutí informace vedeného u Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových pod sp. zn. UZSVM/A/55813/2021-SOK (dále jen „posuzované řízení“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení délky řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud při posuzování nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vyšel z celkové délky řízení od podání žádosti o informace dne 30. 11. 2021 do vyhovění této žádosti dne 5. 10. 2023, zahrnující jak řízení před správními orgány, tak řízení před správními soudy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3299/20, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020). Současně pak odvolací soud při posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení pouze formálně nehodnotil dodržování zákonných lhůt na jednotlivých stupních, ale zabýval se zhodnocením jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to složitostí řízení (řízení probíhalo jak před správními úřady, tak před správními soudy a řešila se zde složitá, dosud judikaturou neřešená otázka), postupem orgánů veřejné moci (na všech stupních bylo rozhodováno ve lhůtách a bez průtahů), významem předmětu řízení pro žalobce (ten shledal jako nepatrný, neboť požadované informace se žalobce nijak netýkaly a se získanými informacemi nijak nenaložil, a to ani např. vyvoláním veřejné diskuze o příslušné problematice, navíc vede u soudů větší množství sporů o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace, v letech 2024 a 2025 bylo u odvolacího soudu vedeno více než 10 takových řízení) a rovněž i jednáním poškozeného (z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud shledal, že by se žalobce na délce řízení jakkoliv negativně či pozitivně podílel), která hodnotil dle konkrétních okolností případu a na základě jejich posouzení akceptoval závěr soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá (viz odstavce 20 až 25 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tímto postupem se tedy odvolací soud neodchýlil, ani od výše uvedených nálezů Ústavního soudu, ani od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), a tato námitka tak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. 7. S ohledem na výše uvedené pak přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka neaplikování domněnky vzniku nemajetkové újmy, neboť ta dle žalobcem odkazované judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3299/20, a ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2699/23), i dle rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, z něhož vychází ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. například část V Stanoviska), nastupuje až v případě dovození existence nesprávného úředního postupu v podobě porušení práva na přiměřenou délku řízení, k čemuž však v posuzovaném případě odvolací soud nedospěl, jak je podrobně rozebráno výše. Tato námitka se tudíž s právním posouzením věci odvolacím soudem zcela míjí a přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. tak založit nemůže, neboť na jejím řešení, jaké žalobce prezentuje, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou vztahující se k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, neboť ani při jejím posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022) se v řízení o poskytnutí informace význam jeho předmětu pro poškozeného odvíjí od toho, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí). Význam předmětu takového řízení se totiž bude lišit podle toho, jestli žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva nebo spíše jen realizuje svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně informaci potřebuje. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i o případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze pak uvažovat pouze v případě, pokud žadatel potřebuje informace naléhavě a nutně získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv s tím, že význam předmětu posuzovaného řízení se může v čase lišit. Jde-li však o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, pak okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud k námitce žalované obsažené již v jejím vyjádření k žalobě dovodil nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce, neboť požadované informace se jej netýkaly a po jejich získání s nimi nijak nenaložil, což nesvědčí o tom, že by je potřeboval, a současně přihlédl i k tomu (co je mu známo z jeho úřední praxe), že žalobce vede u soudů větší množství obdobných sporů o odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí různých informací. Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl ke vše