30 Cdo 3188/2020 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3188/2020-582 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce Z. T., identifikační číslo osoby XY, se sídlem ve XY, proti žalovaným 1) K. B., identifikační číslo osoby XY, soudnímu exekutorovi se sídlem exekutorského úřadu XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 412/2013, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 17 Co 165/2019-526, t a k t o: I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá. II. Dovolání žalované 2) se v části, v níž směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky IV. a VI. soudu prvního stupně, odmítá, jinak se dovolání žalované 2) zamítá. III. Žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení každý 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Ve vztahu mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 1 243 926,50 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o škodu, která mu byla způsobena žalovaným 1) jako soudním exekutorem v rámci exekučního řízení nařízeného usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 8. 2007, č. j. 54 Nc 2408/2007, a za kterou společně a nerozdílně se žalovaným 1) odpovídá stát [žalovaná 2)]. Ke vzniku škody mělo dojít tak, že žalovaný 1) dne 15. 2. 2011 v provozovně žalobce provedl soupis vín (celkem 5 150 litrů) a jako věc rychle se kazící tato vína na místě prodal společnosti Caffe San Marco s. r. o. za cenu 13,98 Kč za litr, celkem za částku 72 000 Kč, ačkoli skutečná cena vína byla 1 474 767,50 Kč. Žalobce postup žalovaného 1) považoval za nezákonný jednak proto, že se nejednalo o věc rychle se kazící, a nebyly tudíž splněny podmínky pro její prodej mimo dražbu, a dále proto, že k prodeji došlo za částku, která nebyla přiměřená skutečné hodnotě vína. Výši škody žalobce stanovil jako rozdíl mezi jím uváděnou cenou vína (1 474 767,50 Kč) a výší pohledávky, k jejíž úhradě měl být výtěžek z prodeje vína použit (230 841 Kč). Žalobce požadoval zaplacení náhrady škody nejen po žalovaném 1), v jehož případě odpovědnost dovozoval z § 32 exekučního řádu, ale také po žalované 2), jejíž odpovědnost plyne ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). Žalobce požadoval i zaplacení úroků z prodlení, a to od 17. 4. 2011, přičemž datum splatnosti ztotožnil s datem 16. 4. 2011, kdy nabyl právní moci příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým mělo být žalobci vypořádáno vše, co žalovaný 1) na žalobci vymohl a zpeněžil. 2. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 C 412/2013-458, rozhodl tak, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni zaplatit žalobci částku 94 396,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně za dobu od 24. 1. 2013 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká, v rozsahu v jakém bylo plněno, povinnost k plnění druhého ze žalovaných (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba zamítá v části, v níž se žalobce domáhal na žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 1 149 530 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 17. 4. 2011 do zaplacení, dále v části, v níž se domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši rozdílu mezi 7,75 % ročně a 7,05 % ročně z částky 94 396,50 Kč za dobu od 24. 1. 2013 do zaplacení, a v části, v níž se domáhal úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 94 396,50 Kč za dobu od 17. 4. 2011 do 23. 1. 2013 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaný 1) povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 35 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaná 2) povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 35 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně), že je žalovaný 1) povinen zaplatit České republice – Okresním soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku 31 207,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně) a že je žalovaná 2) povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku 31 207,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně). 3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 17 Co 165/2019-526, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které shrnul následovně. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 54 Nc 2408/2007, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí žalobce podle vykonatelných platebních výměrů oprávněného – VZP ČR k uspokojení jeho pohledávky ve výši 150 010 Kč. Provedením exekuce byl pověřen žalovaný 1). Při provádění exekuce dne 15. 2. 2011 v provozovně žalobce ve S. bylo mimo dražbu prodáno víno, jako věc rychle se kazící, jedinému zájemci. Podle protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 15. 2. 2011 byly exekuci kromě žalobce přítomni dva pracovníci žalovaného 1) a V. E. jako zástupce společnosti Caffe San Marco, s.r.o. Z provozovny žalobce bylo odvezeno 5 150 litrů vína, které bylo na místě prodáno jedinému přítomnému zájemci V. E. za cenu 72 000 Kč po jeho předchozím ohodnocení. Víno bylo v protokole o soupisu popsáno jako „Směs vín červených a bílých jakostních, uskladněných v různých nádobách“. Ze závěrů znaleckého ústavu (Mendelovy univerzity v Brně, zahradnické fakulty) vyplynulo, že žalobce o vína dotčených šarží řádně pečoval, disponoval druhy vín, která byla exekučně zabavena a že sudové víno lze uchovávat v řádu několika let při dodržování specifických skladovacích podmínek. Poněvadž při zabavení vína žalobci nebyl proveden záznam o senzorickém hodnocení vína a jejich analytickém rozboru, zabýval se druhý znalecký ústav (Mendelova univerzita v Brně, provozně-ekonomická fakulta) produkcí vín žalobce, jakož i situací na trhu vín v rozhodné době, a dospěl k závěru, že průměrná cena, za kterou žalobce v roce 2010 prodával sudové víno, činila 32,31 Kč za 1 litr a prodejní cena průmyslových výrobců sudových vín byla 30,40 Kč za 1 litr jakostního vína bílého a 29,30 Kč za 1 litr jakostního vína červeného. 5. Odvolací soud se též ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Odpovědnost státu a odpovědnost exekutora stojí vedle sebe. Exekuční řád nedává jednoznačnou prioritu odpovědnosti státu před odpovědností exekutora (v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 57/2007 nebo ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014). Všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného 1) za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností, jimiž jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence liberačního důvodu podle § 32 odst. 2 exekučního řádu, byly naplněny. Žalovaný 1) odpovídá vedle žalované 2) za škodu, která vznikla žalobci v příčinné souvislosti s činností žalovaného 1), resp. s jeho postupem při provádění exekuce prodejem movitých věcí žalobce, který nebyl v souladu se zákonem. Je třeba odmítnout námitku žalovaných, že víno je věcí rychle se kazící, jelikož v § 2 písm. q) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (ve znění účinném do 31. 12. 2014), v případě vína není stanovena jeho trvanlivost ani datum spotřeby. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že víno není potravinou podléhající rychlé zkáze. Žádným právním předpisem není stanovena minimální doba jeho trvanlivosti a datum jeho použitelnosti. Pokud žalovaný 1) při provádění exekuce prodejem movitých věcí žalobce postupoval podle § 326b o. s. ř. a prováděl prodej mimo dražbu, porušil právní povinnost. Současná právní úprava exekučního řízení a výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí obsahuje v § 326b o. s. ř. sp