30 Cdo 3197/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3197/2024-88 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 776 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 86/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2024, č. j. 70 Co 107/2024-60, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 1 776 375 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 347/2013 (dále též jen „posuzované řízení“), v němž žalobkyně požadovala vyslovení neplatnosti výpovědi z jejího pracovního poměru ze dne 24. 4. 2013 a které probíhalo v době od 28. 8. 2013 do 4. 7. 2022. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2023, č. j. 45 C 86/2023-35, žalobu zcela zamítl (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Otázka, zda posuzované řízení a řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 263/2010 (dále též jen „vedlejší řízení“) spolu svým předmětem souvisela natolik úzce, aby bylo možno újmu vzniklou jejich nepřiměřenou délkou v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako újmu jedinou, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, jakož i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016, dospěl-li k závěru, že tomu tak je, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 8. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud v závislosti na skutkových zjištěních soudu prvního stupně, ze kterých vyšel též odvolací soud (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku) a která nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), v souladu s nimiž předmětem obou dotčených řízení byla otázka neplatnosti skončení stejného pracovního poměru žalobkyně k témuž zaměstnavateli, přičemž ve vedlejším řízení byla řešena žaloba vycházející z § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, jejímž prostřednictvím se žalobkyně od roku 2010 domáhala určení neplatnosti skončení tohoto pracovního poměru první obdrženou výpovědí, a v posuzovaném řízení pak obdobná žaloba vztahující se k pozdější výpovědi z téhož pracovního poměru, kterou žalobkyně obdržela v roce 2013, dospěl k závěru, že po dobu souběžného vedení obou těchto řízení (po kterou bylo posuzované řízení většinou přerušeno) je z hlediska odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku jejich nepřiměřené délky, namístě na tato řízení hledět z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jako na řízení jediné, jež žalobkyni působilo pouze jednu nemajetkovou újmu. Kromě závěrů plynoucích ze žalobkyní zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, jakož i závěrů uvedených v odvolacím soudem aplikovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, lze v této souvislosti poukázat rovněž např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017. Odvolací soud tímto svým závěrem totiž způsobem, který uvedená judikatura obecně vymezila, zohlednil skutečnost, že v obou dotčených řízeních byla na podkladě žalob vycházejících ze zmíněného § 72 zákoníku práce řešena otázka existence stejného pracovního poměru žalobkyně, přičemž v posuzovaném řízení nemohlo být o žalobě rozhodnuto dříve než až po skončení řízení o platnosti první podané výpovědi, jak patrno např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, nebo ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 343/2018, a v návaznosti na tato rozhodnutí pak i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 487/99, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2615/2022, nebo ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1501/2023. 9. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se posouzení celkové výše peněžitého zadostiučinění, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009. Především je třeba uvést, že pouhý nesouhlas dovolatele s výší přisouzeného zadostiučinění přípustnost dovolání založit nemůže, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v nyní řešeném případě (kdy byla žalobkyně za souběžné vedlejší řízení odškodněna celkovou částkou 361 667 Kč a za část posuzovaného řízení, jež probíhala po definitivním skončení vedlejšího řízení, od žalované obdržela další částku 23 625 Kč), nedošlo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Totéž přitom platí i ve vztahu k závěru, zda bylo posuzované řízení extrémně dlouhé, neboť i touto otázkou se dovolací soud zabývá až tehdy, pokud by odvolací soud na základě aplikace § 31a odst. 3 OdpŠk dospěl v uvedeném směru k závěru, jenž by byl zjevně nepřiměřený. Takovéto pochybení odvolacího soudu se však z napadeného rozsudku rovněž nepodává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15). 10. Ani otázka (při jejímž řešení se měl odvolací soud dle přesvědčení