30 Cdo 3227/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3227/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 3. 2023 Spisová značka:30 Cdo 3227/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3227.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 5. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1407/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3227/2022-115 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 9/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 30 Co 142/2022-96, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 25 C 9/2021-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 28 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 5. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 371 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 5. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 50 770 Kč (výrok III). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 30 Co 142/2022-96, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku III o nákladech řízení ho ve výši náhrady nákladů řízení změnil tak, že tato činí 26 570 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Částky 400 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky tří řízení vedených Generálním ředitelstvím Vězeňské služby České republiky. Částku 150 000 Kč s příslušenstvím požadoval žalobce v důsledku nepřiměřené délky řízení, ve kterém generální ředitel Vězeňské služby České republiky rozhodnutím ze dne 26. 8. 2019, č. j. VS-193467-2/ČJ-2019-800020, zprostil žalobce výkonu služby, přiznal mu služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního příjmu a nařídil mu dosažitelnost (dále jen „první posuzované řízení“). Částky 50 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal v důsledku nepřiměřené délky řízení, ve kterém generální ředitel Vězeňské služby České republiky rozhodnutím ze dne 2. 12. 2019, č. j. VS-223353-24/ČJ-2019-800020, uznal žalobce vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, spočívajícím ve včasném neoznámení termínu zahájení stavby žalobcem jako ředitelem Věznice XY (dále jen „druhé posuzované řízení“), a částky 200 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal v důsledku nepřiměřené délky řízení, ve kterém generální ředitel Vězeňské služby České republiky rozhodnutím ze dne 13. 12. 2019, č. j. VS-185773-62/ČJ-2019-800020, uznal žalobce vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, spočívajícím v nedostatcích při uzavírání nájemní smlouvy na halu v objektu Věznice XY (dále jen „třetí posuzované řízení“). Ve všech třech řízeních podal žalobce proti rozhodnutím generálního ředitele Vězeňské služby České republiky odvolání. Vzhledem k tomu, že výrokem I rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl oddělené právní moci, byla žalobci přiznána na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou prvního posuzovaného řízení částka 11 250 Kč s příslušenstvím, druhého posuzovaného řízení částka 10 000 Kč s příslušenstvím a třetího posuzovaného řízení částka 7 500 Kč s příslušenstvím, zůstal předmětem odvolacího řízení nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou prvního posuzovaného řízení ve výši dalších 138 750 Kč s příslušenstvím, druhého posuzovaného řízení ve výši dalších 40 000 Kč s příslušenstvím a třetího posuzovaného řízení ve výši dalších 192 500 Kč s příslušenstvím. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve všech jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalobce v části směřující proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z těchto důvodů se tedy Nejvyšší soud nezabýval otázkou uvedenou v odstavci V dovolání, která se týkala právě stanovení výše nákladů řízení žalobce, tedy výroku II rozsudku odvolacího soudu. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud nejprve zabýval charakterem jednotlivých uplatněných nároků. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, jestli se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zadostiučinění ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou druhého posuzovaného řízení. Tento samostatný nárok, odvíjející se od odlišného skutkového základu než zbylé nároky, nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Co se týče zbylých samostatných nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou prvního posuzovaného řízení ve výši 138 750 Kč s příslušenstvím a třetího posuzovaného řízení ve výši 192 500 Kč s příslušenstvím, ohledně kterých dovolání objektivně přípustné dle § 238 o. s. ř. je, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dovolání v tomto rozsahu přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka, že v případě nepřiměřeně dlouhého správního řízení se stanovenými zákonnými lhůtami pro rozhodnutí by měla b