30 Cdo 3287/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3287/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2008 Spisová značka:30 Cdo 3287/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3287.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 585 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3287/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. A., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O., spol. s r.o.,  a 2)  J. O., obou zastoupených advokátem, o 1.762.069,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 111/2000, o dovolání žalobce a prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu  v  Praze ze  dne 6. dubna 2006, č.j. 3 Co 19/2005- 142, takto: I.   Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání prvního žalovaného, pokud směřuje proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá; jinak se dovolání  odmítá. III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků  právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.   IV. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.332,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám  advokáta se sídlem v Praze 4, Písnická 764/27. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se vůči žalovaným domáhal, aby mu společně a nerozdílně zaplatili autorskou odměnu za šíření počítačového programu N. za období od 1. 1. 1996 do 30. 6. 2000. O této žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2002, č.j. 32 C 23/2000-45, tak, že ji zamítl. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2003, č.j. 3 Co 23/2002-72. Odvolací soud se mimo jiné vyslovil ke  smlouvě o šíření díla ze dne 1. 10. 1996, kterou pro nedostatek náležitostí předepsaných v § 22 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech autorských a literárních (dále jen autorský zákon) shledal neplatnou. Současně vyslovil názor, že přes neplatnost této smlouvy, vzhledem k ustanovení § 13 odst. 1 autorského zákona, náleží žalobci odměna. Městský soud v Praze ve věci opět rozhodl  rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č.j. 32 C 111/2000-133, tak, že výrokem I. prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci 30.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. 7. 2000. Výrokem II. žalobu zamítl, pokud měl první žalovaný zaplatit žalobci dalších 1,732.069,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 a úrok z prodlení ze 30.000,- Kč za 1. 7. 2000 a pokud měl druhý žalovaný zaplatit částku 1,732.069,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 1. 7. 2000 společně a nerozdílně s prvním žalovaným. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobce je spoluautorem uvedeného počítačového programu, který byl prvním žalovaným šířen ve zmíněném období. Odměna byla žalobci vyplacena v polovině roku 1999 formou zálohy ve výši 500.000,- Kč. Spornou však zůstala celková výše této odměny. Nepochybné je, že smlouva o šíření díla ze dne 1. 10. 1996 je absolutně neplatná pro nedostatek zákonem předpokládaných náležitostí. Soud prvního stupně též dovodil, že pro nedostatek projevu vůle je rovněž neplatným zápis ze dne 15. června 2000, v němž  první žalovaný uznal nárok žalobce. Na podkladě výpovědí účastníků  pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že částky uvedené v zápisu, resp. v předcházejících dodatcích ke smlouvě, které již také byly žalobci vyplaceny, nebyly jen autorskou odměnou za šíření počítačového programu, ale současně také odměnou za další práce či vývoj jiných programů (případně i programu N). V těchto vyplacených  částkách byl zahrnut i podíl žalobce jako společníka ve společnosti s ručením omezeným. V tomto rozsahu tedy výše nároků žalobce odpovídala 40% jeho účasti. Soud proto dovodil, že výše autorské odměny za šíření programu musí být nižší než byly částky vyplácené žalobci za uplynulá období. Na základě zhodnocení podílu žalobce jako spoluautora předmětného díla a vzhledem k odměnám a podílům dalších spoluautorů a s přihlédnutím k zaplacené částce 500.000,- Kč soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží částka 30.000,- Kč. Žaloba proti druhému žalovanému byla zamítnuta pro nedostatek jeho pasivní legitimace ve sporu. Žalobce  napadl odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Druhý žalovaný se odvolal proti  výroku o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze poté, co doplnil řízení opakovanými výslechy žalobce a jednatele prvního žalovaného, rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č.j. 3 Co 19/2005-142, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku II. změnil tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 1,732.069,- Kč,- s 10% úrokem z prodlení od 2. 7. 2000, zatímco ve zbývající části tento výrok potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že účastníci, kteří si byli (zřejmě) vědomi toho, že platná dohoda o šíření díla uzavřena nebyla, se dohodli na stanovení výše autorské odměny v částce 973.199,- Kč + 40 % vybraných licenčních poplatků za rok 2000 ke dni 15. 6. 2000. Proto je třeba ujednání ze dne 15. června 2000 považovat za dohodu o narovnání ve smyslu § 585 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Vzhledem k tomu, že 40 % z vybraných licenčních poplatků za rok 2000 ke dni 15. 6. 2000 činí mezi účastníky nesporných  788.870,- Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba o zaplacení 1,762.069,- Kč je důvodná. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že zjišťování spoluautorského podílu žalobce je nadbytečné. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný sám šířil předmětné spoluautorské dílo, ale především žalobce ani netvrdil, že by se druhý žalovaný jednání, které vyústilo v dohodu obsaženou v zápisu ze dne 15. 6. 2000, zúčastnil jako fyzická osoba. Ze zápisu naopak vyplývá, že druhý žalovaný jednal za prvního žalovaného. Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen 22. června 2006, prvnímu žalovanému 27. června 2006 a zástupci druhého žalovaného dne 29. června 2006, kdy nabyl právní moci. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali žalobce a první žalovaný včasná dovolání. Žalobce dovoláním podaným dne 17. července 2006 napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé ve vztahu ke druhému žalovanému. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Fakticky vychází především z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýká, že odvolací soud nesprávně rozhodl o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného. Domnívá se, že pokud smlouva o šíření softwarového díla ze dne 1. října 1996 byla neplatná pro nedostatek náležitostí, neměl právo toto dílo šířit žádný z žalovaných. Toto právo nemohl druhý žalovaný od prvního žalovaného získat, protože ten je v důsledku neplatnosti smlouvy sám neměl. Pokud jde o argumentaci odvolacího soudu týkající se postavení druhého žalovaného při sjednávání a podpisu dohody o narovnání z 15. 6. 2000, dovolatel vyslovuje  názor, že uvedená dohoda je určující co do výše autorské odměny, ale nevylučuje, aby její vyplacení mohl požadovat i od druhého žalovaného. Napadá také závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný sám šířil předmětné autorské dílo, s poukazem na vyjádření prvního žalovaného ze dne 5. 10. 2001, kde je uvedeno, že druhý žalovaný zajišťoval šíření programů pod svou firmou (obchodním jménem). Navrhl, aby dovolací soud v dotčené části rozsudek Vrchního soudu v Praze  zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. První žalovaný dovoláním podaným dne 18. července 2006 napadl měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1,732.069,- Kč. Současně napadl výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání považuje za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poukazuje na to, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Namítá, že soud druhého stupně ve věci rozh