30 Cdo 345/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 345/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2025 Spisová značka:30 Cdo 345/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.345.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba Vady podání Dotčené předpisy:§ 42 odst. 4 o. s. ř. § 43 odst. 2 o. s. ř. § 79 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 345/2025-106 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s.r.o., IČO 27378420, se sídlem v Praze 5, U Santošky 2285/11, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mikuláše z Husi 382/12, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, a 3) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 650 765 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 63/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2024, č. j. 30 Co 268/2024-79, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2024, č. j. 30 Co 268/2024-79, se mění takto: Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2024, č. j. 10 C 63/2024-64, se mění tak, že se žaloba doručená Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 5. 4. 2024 neodmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 5. 2024, č. j. 10 C 63/2024-64, odmítl žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), jež mu byla doručena dne 5. 4. 2024 a posléze byla doplněna dne 28. 4. 2024, prostřednictvím které se žalobkyně domáhá vůči žalovaným zaplacení částky 650 765 Kč s příslušenstvím (výrok I). Současně s tím soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil aplikací § 43 odst. 2 věta první občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že i přes výzvu k doplnění předmětné žaloby, které se žalobkyni dostalo prostřednictvím usnesení prvostupňového soudu ze dne 11. 4. 2024, č. j. 10 C 63/2024-55, tato žaloba i nadále trpí nedostatky, pro něž v řízení nelze dále pokračovat. Ze žaloby, ve znění jejího doplnění ze dne 28. 4. 2024, je patrné pouze to, že žalobkyně svůj nárok na zaplacení požadované částky, kterou po žalovaných požaduje zaplatit společně a nerozdílně, odvozuje od jejich tvrzené odpovědnosti za škodu, kterou žalobkyně utrpěla v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19 v podobě ušlého zisku plynoucího z jejího podnikání (ve výši odpovídající snížení jejího čistého obratu), a to v důsledku „veškerých“ krizových opatření přijatých Ministerstvem zdravotnictví a vládou České republiky, které ji omezily tím, že zakazovaly či omezovaly činnosti vážící se k prodeji zboží a služeb způsobem, jenž vedl k úbytku zákazníků a osob přicházejících do prostor žalobkyně, a to v době od 5. 10. 2020 do 30. 11. 2020 (za níž žalobkyně ušlý zisk vyčíslila na částku 314 583 Kč) a poté od 16. 3. 2021 do 31. 5. 2021 (na kterou připadl ušlý zisk ve zbývající výši 336 182 Kč). Navzdory zmíněné výzvě k doplnění žaloby však žalobkyně příslušná krizová opatření přesně neoznačila specifikací orgánu, který je vydal, ani neuvedla, zda vznesený nárok odvozuje od samotné existence těchto opatření nebo od jejich zrušení pro nezákonnost a jaká část uplatněného nároku se váže k tomu kterému opatření. Tím podle soudu prvního stupně srozumitelně nevylíčila základní skutková tvrzení vztahující se ke skutečnostem, jež jsou pro vymezení uplatňovaného nároku rozhodující. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého podaná žaloba ani po doplnění ze dne 28. 4. 2024 neobsahuje veškeré náležitosti vyžadované § 79 odst. 1 občanského soudního řádu. Skutek, z něhož vznesený nárok vychází, totiž nelze vylíčit jen všeobecným označením právního důvodu, nýbrž z něj musí vyplývat i konkrétní skutkové okolnosti daného případu. Žalobkyně tak byla povinna označit každé konkrétní opatření, z něhož jí vznikla škoda, stejně jako vylíčit, v čem shledává příčinnou souvislost mezi příslušným opatřením a tvrzenou škodou, a tuto škodu ve vztahu ke každému opatření rovněž vyčíslit. Nic z toho však neučinila, v důsledku čehož jasně neidentifikovala, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které dle svého obsahu směřuje proti výroku I napadeného rozhodnutí. 5. Žalobkyně je přesvědčena, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 108/2017, dospěl-li k závěru, že její žaloba neobsahuje náležitosti vyžadované § 79 odst. 1 občanského soudního řádu a že tyto nedostatky jí současně mohou činit nezpůsobilou k věcnému projednání a odůvodnit tak její odmítnutí podle § 43 odst. 2 téhož předpisu. Dovolací soud dle názoru žalobkyně též ve své rozhodovací praxi neřešil otázku, zda tyto náležitosti splňuje pouze žaloba, v níž je detailně označen každý obecně závazný právní předpis omezující podnikatelskou činnost v souvislosti s pandemií COVID-19, nebo zda postačí jejich typové vymezení způsobem umožňujícím soudu jejich dohledání a identifikaci. Žalobkyně se v této souvislosti domnívá, že svůj nárok v žalobě vymezila po skutkové stránce jasně, neboť dostatečným a nezaměnitelným způsobem specifikovala příčinu (právní důvod) škody, kterou utrpěla a která vycházela z krizových opatřeních vlády, případně Ministerstva zdravotnictví, omezujících či zakazujících žalobkyni vykonávat její podnikatelskou činnost ve zde specifikovaném období, v návaznosti na což jsou žalovaní společně a nerozdílně povinni zaplatit jí částky, které žalobkyně v žalobě rovněž konkrétně vyčíslila. Povinností žalobkyně naopak nebylo uvádět v žalobě detailní výčet a označení všech omezujících opatření, která byla vydávána v rámci „velmi nepřehledné legislativy“, neboť jejich znalost je povinností soudu, stejně jako právní posouzení dané věci. 6. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 7. První žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že se se závěry odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, neboť podání žalobkyně postrádá podstatné náležitosti žaloby ve smyslu § 42 odst. 4 ve spojení s § 79 odst. 1 občanského soudního řádu týkající se základních skutkových tvrzení, pročež bylo namístě toto podání odmítnout. 8. Pro zamítnutí podaného dovolání se ve svém vyjádření vyslovila druhá žalovaná s tím, že i ona považuje rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, za správné. 9. Třetí žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť procesněprávní otázka týkající se způsobilosti podané žaloby k věcnému projednání z hlediska respektování základních obsahových náležitostí žaloby vyžadovaných § 42 odst. 4 o. s. ř. a § 7