30 Cdo 3600/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3600/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 5. 2021 Spisová značka:30 Cdo 3600/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3600.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za újmu Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 8. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2519/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3600/2020-394 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce M. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem, se sídlem v Kladně, Ludvíka Kuby 803, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 46/2015, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, č. j. 91 Co 289/2019-356, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady ušlého zisku v celkové výši 728 080 Kč, jež měla být součtem neinkasovaného nájemného za pronájem čtyř rodinných domů, ušlého v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími a s nesprávným úředním postupem Městského úřadu Slaný, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 18 C 46/2015-238, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 228 332 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, ve zbytku, tj. co do části úroků z prodlení z částky 228 332 Kč žalobu zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 94 167 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, ve zbytku, tj. co do částky 2 914 Kč s úrokem z prodlení a co do části úroků z prodlení z částky 97 081 Kč žalobu zamítl (výrok II), zamítl žalobu co do částky 232 917 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu co do částky 168 750 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 228 332 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, zamítá, jinak se odvolání žalované proti výroku I co do zbylé části příslušenství odmítá (výrok I), ve výrocích II, III, IV jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé napadli žalobce, zastoupený advokátem, a žalovaná, jednající osobou ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), včasnými dovoláními, která však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl. Dovolání žalobce bylo odmítnuto pro vady, dovolání žalované bylo odmítnuto jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel nevymezil žádnou právní otázku (ve smyslu § 237 o. s. ř.), na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouhý nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu a prosté předestření vlastních úvah o tom, jak měl odvolací soud žalobcovu věc posoudit, výše uvedené požadavky zákona na obsah dovolání stran posouzení jeho přípustnosti nenaplňují. K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Žalovaná (dále též „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II jen co do části týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 94 167 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázka, zda „v průběhu správního řízení vydané pravomocné rozhodnutí o vyměření správního poplatku, proti kterému poškozený nepodal odvolání, za úkon v rámci tohoto správního řízení předcházející nezpoplatněnému úkonu ve věci samé, má podle § 5 odst. 5 věty druhé zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění účinném ke dni 26. 2. 2014, za následek stavení běhu lhůt, jestliže poškozený nezaplatil správní poplatek“, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně p