30 Cdo 386/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 386/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 5. 2024 Spisová značka:30 Cdo 386/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.386.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 6. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.06.2024III.ÚS 1864/24 Jiří Přibáň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost21. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 386/2024-111 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, pro zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 145/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 36 Co 222/2023-94, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1722306/2017 ODA-TAX – dále jen „posuzované řízení“. Tato újma měla být způsobena M. V. (manželovi žalobkyně), který zemřel dne XY, přičemž žalobkyně je jeho dědičkou. Posuzované řízení bylo zahájeno kontrolní jízdou dne 20. 10. 2017 a skončeno doručením správního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 15 A 54/2019, trvalo tak 4 roky a 2 měsíce. M. V. svůj nárok u žalované uplatnil dne 6. 1. 2022, přibližně měsíc před svou smrtí. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 5. 2023, č. j. 63 C 145/2022-71, žalobu zamítl (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 36 Co 222/2023-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok nebyl za života M. V. uplatněn u orgánu veřejné moci podle § 12 a § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, tím, že byl dne 6. 1. 2022 uplatněn u žalované ve smyslu § 6 a § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a že smrtí M. V. tento nárok zanikl a nepřešel na žalobkyni jako na jeho dědičku. Žalobkyně má za to, že by dovolací soud měl přehodnotit své úvahy vyslovené v rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021. 6. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce (soudního) řízení nárokem (ryze) osobní povahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010, ale zejména též část III bod 1 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to i v případě zadostiučinění ve formě práva na peněžitou (relutární) náhradu. Na tomto pojetí se nic nezměnilo ani v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku (srov. § 2009 odst. 2 o. z. a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015). 7. Ve vztahu k OdpŠk Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, konstatoval, že „z ustanovení § 2009 odst. 2 o. z. … vyplývá, že se i v poměrech nového občanského zákoníku nadále uplatní závěr, podle nějž právo na náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, omluvy či relutární satisfakce smrtí poškozeného zaniká. Výjimku z tohoto pravidla však představuje výše citované ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., které předpokládá, že právo na relutární satisfakci (a pouze toto právo) se stává ke dni smrti poškozeného součástí jeho pozůstalosti, pokud bylo jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci… [T]ento závěr se přirozeně týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 [OdpŠk], jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti (nejde o jmění ve smyslu § 495 o. z.).“ 8. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, proti němuž podaná Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 521/23, uzavřel, že úřad vymezený v § 6 OdpŠk sice při postupu podle § 14 OdpŠk jedná jako státní orgán jménem státu, činí tak trvale či opakovaně v rámci povinnosti uložené mu zákonem, avšak nevydává v jeho rámci žádné právní akty, prostřednictvím kterých by závazně a vynutitelně ze své státně mocenské (vrchnostenské) pozice určoval práva a povinnosti jiných subjektů. Nelze tedy uzavřít, že by úřad v rámci této činnosti vystupoval jako orgán veřejné moci. 9. Uplatnění nároku u příslušného orgánu má spíše podobu „vyjednávání“ mezi poškozeným a státem. Na druhou stranu soud v případě, kdy poškozený podá žalobu před vyjádřením příslušného orgánu, vyčká tohoto vyjádření a poté pokračuje v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Uplatnění nároku u příslušného orgánu podle § 14 odst. 3 OdpŠk je sice podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, přičemž se poškozený může domáhat odškodnění u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen, to však neznamená, že by poškozený nemohl podat žalobu i předtím, než se příslušný orgán k jeho nároku vyjádří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Proto pro účely posouzení přiměřenosti celkové délky odškodňovacího řízení podle OdpŠK (u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ať už byl nárok u soudu uplatněn rovnou či poškozený vyčkal uplynutí šestiměsíční lhůty předběžného projednání, dies a quo je třeba v obou případech určit ke dni uplatnění nároku u příslušného orgánu. 10. Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle OdpŠK poškozeným u úřadu specifikovaném v § 14 OdpŠk je tak zásadně (až na výjimky) podmínkou, bez které nelze s úspěchem posléze uplatnit tvrzený nárok u soudu (condicio sine qua non). Taktéž Evropský soud pro lidská práv, byť podle něj kompenzační řízení z hlediska posuzování jeho délky začíná již uplatněním předběžného nároku u úřadu, má tento krok za podmínku zahájení soudního řízení o náhradě škody, současně však podmínkou uplatnění nároku u soudu již není uplynutí šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání či vydání stanoviska úřadem v tom smyslu, že by soud řízení o takto již u úřadu uplatněném nároku zastavil, nýbrž pouze vyčká výsledku předběžného projednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). 11. Běh šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nelze tedy brát jako překážku bránící poškozenému, aby se svého nároku domáhal u soudu, jakkoliv to běžně nelze považovat za zcela hospodárné či procesně účelné, zvláště pokud úřad v rámci předběžného projednání nároku zcela vyhoví či poškozený následně akceptuje důvody, pro které mu vyhovět nešlo. Nicméně s ohledem na poměrně krátkou šestiměsíční promlčecí lhůtu, musí poškozený svůj nárok zpravidla uplatnit u soudu tak jako tak nejpozději do 1 roku od jeho vzniku (srov. § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 OdpŠk). 12. Nelze přitom nevidět, že i mimo rámec OdpŠk dochází k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újm