30 Cdo 3897/2019 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3897/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 5. 2020 Spisová značka:30 Cdo 3897/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3897.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3897/2019-114 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce JUDr. Viliama Vidoviče, identifikační číslo osoby 11571853, se sídlem v Šumperku, Příčná 1553/10 (v Olomouci, Pod Letištěm 927/32), insolvenčního správce společnosti TRUL AUTO a.s., identifikační číslo osoby 26791749, se sídlem v Mikulovicích, Hlavní 325, zastoupeného Mgr. Štěpánem Schenkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody 3 933 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 6/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. 51 Co 104/2019-93, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobce se v řízení domáhá po žalované zaplacení částky 3 933 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím celního úřadu. Podle žaloby společnost TRUL AUTO a.s. tvořila se společností TRUL holding a.s. obchodní seskupení (koncern), skupinu TRUL, přičemž společnost TRUL AUTO a.s. byla v rámci této skupiny zaměřena výlučně na dopravní činnost a distribuci vyrobeného zboží, společnost TRUL holding a.s. byla zaměřena na správu veškerého majetku skupiny a správu dceřiných společností a společnost TRUL DISTILLERS spol. s r.o. byla výhradně zaměřena na vlastní výrobu a produkci alkoholických nápojů. Obligatorní podmínkou pro provozování této podnikatelské činnosti bylo získání povolení k provozování daňového skladu podle § 19 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Držitelem předmětného povolení byla od roku 2004 společnost TRUL DISTILLERS spol. s r.o., přičemž povolení jí bylo naposled uděleno rozhodnutím celního úřadu dne 14. 11. 2007, č. j. 8171/07-1301-23/POV. Rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc ze dne 7. 6. 2010, č. j. 4376-3/2010-130100-23, bylo společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r.o. povolení k provozování daňového skladu 8171/07-1301-23/POV odejmuto. Uvedené rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 29. 12. 2010, č. j. 28589-11/2010-900000-302. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2012, č. j. 11 A 27/2011-67, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 29. 12. 2010 jako nezákonné zrušil a věc uvedenému orgánu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, č. j. 9 Asf 52/2012-31, byl rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen. Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 16. 1. 2013, č. j. 2624/2013-900000-302, zrušilo pro nezákonnost rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 7. 6. 2010, č. j. 4376-3/2010-130100-23, a řízení o odnětí povolení k provozování daňového skladu č. j. 8171/07-1301-23/POV ze dne 14. 11. 2007 zastavilo. V důsledku těchto skutečností došlo k úpadku a konkurzu jak společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r.o., tak i společnosti TRUL AUTO a.s. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím celních orgánů společnost TRUL AUTO a.s. utrpěla škodu, která je stanovena znaleckým posudkem. Žalobce navrhoval, aby soud prvního stupně předložil věc Ústavnímu soudu s tím, že § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), je v rozporu s čl. 36 Listiny, podle jehož třetího odstavce má každý právo na náhradu škody mu způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Nárok na náhradu škody žalobkyně uplatnila u žalované výzvou ze dne 15. 1. 2016, ta však zůstala bez reakce. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 24 C 6/2016-62, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 933 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 17. 1. 2016 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 51 Co 104/2019-93, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že jelikož účastníkem správního (daňového) řízení podle zákona o správě daní a poplatků před Celním ředitelstvím Olomouc a Generálním ředitelstvím cel byla pouze společnost TRUL DISTILLERS spol. s r.o. ve smyslu § 6 posledně jmenovaného zákona a společnost TRUL AUTO a.s. účastníkem nebyla a ani jím být neměla, nemůže se tato domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk zakládá právo na náhradu škody z uvedeného důvodu pouze účastníkům řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobce, že by se uvedené ustanovení mělo vykládat rozšiřujícím způsobem a že aplikace doslovná je přepjatým formalismem. Ústava České republiky, Listina ani jiný ústavněprávní předpis nezakládá přímý nárok na náhradu škody proti státu. Článek 36 odst. 3 Listiny sice upravuje právo každého na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, pokud však jde o bližší podmínky a podrobnosti, odkazuje na zvláštní zákon, kterým je aplikovaný OdpŠk. K uvedenému existuje bohatá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 267/13. Podle odvolacího soudu lze přisvědčit skutečnosti, že předmětné společnosti tvořily koncern a že škoda vzniklá jedné z nich se mohla dotknout postavení ostatních, podstatné ovšem je, že společnost TRUL AUTO a.s. nebyla účastnicí řízení, a nesplňuje tak jednu ze základních podmínek podle § 7 OdpŠk. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu (přičemž ve smyslu § 243e odst. 2 o. s. ř. požaduje, aby dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, kterou žalobce (dovolatel) vznáší, konkrétně zda má člen holdingu právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím správního orgánu, jestliže v jeho důsledku došlo k úpadku jiného člena koncernu, který byl základní výrobní jednotkou koncernu, a bez něhož existence tohoto koncernu (resp. jednotlivých jeho členů) nebyla možná, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Pokud dovolatel tuto otázku vznáší jako otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou, ani takto přípustnost založena není, neboť se jedná pouze o konkretizaci právních otáze