30 Cdo 3947/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3947/2013 citace  Právní věta:Evidence osoby v materiálech Státní bezpečnosti není nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bez zřetele k tomu, že soud určil, že šlo o evidenci neoprávněnou. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2014 Spisová značka:30 Cdo 3947/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3947.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Promlčení Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 32 předpisu č. 82/1998Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 279/1992Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 451/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:15. 12. 2014 Publikováno ve sbírce pod číslem:36 / 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3947/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce F. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 3,827.399,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 3/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 18 Co 159/2013-60, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 18 Co 159/2013-60, do výroku I. co do části, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba co do výše žalobou uplatněného nároku 1,827.399,- Kč, a do výroku II. se zamítá. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Uplatnil jednak nárok na náhradu škody ve výši 1,827.399,- Kč (ušlá čistá mzda za období od 1. 10. 2007 do 31. 12. 2010 ve výši 925.509,- Kč, rozdíl na odchodném ve výši 47.430,- Kč a rozdíl na výsluhovém příspěvku ve výši 854.460,- Kč) a dále nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2,000.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce byl jako příslušník Policie ČR od 1. 1. 2007, na dobu určitou do 31. 12. 2010, ustanoven na služební místo vedoucího oddělení jako komisař. Předpokladem pro zařazení do této funkce bylo dle zákona č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie ČR a příslušníků Vězeňské služby ČR, splnění podmínek § 3 odst. 1 citovaného zákona (tzv. negativní lustrační osvědčení). Dne 13. 7. 2007 vydalo Ministerstvo vnitra lustrační osvědčení, podle kterého byl žalobce osobou evidovanou ve smyslu § 3 odst. 1, písm. c) zákona č. 279/1992 Sb. Tato skutečnost vedla k propuštění žalobce ze služebního poměru ke dni 30. 9. 2007. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2011, č. j. 31 C 129/2009-32, byla v řízení proti žalované na ochranu osobnosti deklarována neoprávněnost evidence žalobce v materiálech bývalé Vojenské kontrarozvědky s odůvodněním, že žalovaná neprokázala, že žalobce dal k zařazení do evidence Vojenské kontrarozvědky svůj souhlas. Před podáním žaloby v souzené věci uplatnil žalobce předmětný nárok u žalované dne 15. 6. 2011. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vydání lustračního osvědčení nepředstavuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk, pokud bylo prokázáno, že žalovaná postupovala zcela na základě a v mezích zákona a osvědčení je ve vztahu ke konkrétním skutečnostem i věcně správné. Žalobce však v řízení tvrdil, že nesprávný úřední postup spočíval v samotném zařazení žalobce do evidence spolupracovníků bývalé Vojenské kontrarozvědky, přičemž příčinná souvislost měla být zjišťována mezi tímto postupem a žalobci vzniklou škodou. Odvolací soud uvedl, že ani právní posouzení příčinné souvislosti mezi uvedenými skutečnostmi nevede k závěru o důvodnosti žaloby. Předně nárok na náhradu nemajetkové újmy je ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk promlčen. Žalobce se o vzniku újmy dozvěděl nejpozději v době skončení služebního poměru, tj. 30. 9. 2007. Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba tedy uplynula dříve, než žalobce uplatnil svůj nárok u žalované (15. 6. 2011). Pokud jde o nárok na náhradu škody, důvodem jejího vzniku bylo propuštění ze služebního poměru, nikoli vydání lustračního osvědčení, tedy nelze dovodit příčinnou souvislost mezi evidencí žalovaného ve svazcích bývalé Vojenské kontrarozvědky a peněžní ztrátou. Typově jde o nároky z (neplatného) propuštění ze služebního poměru, které nelze ani teoreticky přiznat z titulu odpovědnosti státu za škodu. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného (a z části i procesního) práva, jež dosud v soudní praxi vyřešena nebyla, resp. v části byla řešena jinak a nepochybně ve světle pozdější judikatury má být řešena jinak. Za tuto otázku dovolatel považuje vztah nezákonné evidence a s tím související vydání pozitivního lustračního osvědčení a odpovědnosti dotčeného úřadu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Jako dovolací důvod uvádí dovolatel nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá: a) Je-li postavena najisto nezákonnost evidence dovolatele ve svazku bývalé Vojenské kontrarozvědky, pak je třeba uzavřít, že postup státní moci byl od počátku nepochybně podřaditelný pod pojem nesprávný úřední postup. b) Na základě nesprávného úředního postupu byl dovolatel propuštěn ze služebního poměru. Soudem podsouvaná snaha označit takový nárok jako teprve následný, stojící vůči „zaměstnavateli“, je typickým příkladem upření práva zužujícím výkladem příčinné souvislosti. Uplatnit nárok vůči zaměstnavateli nebylo lze, neboť ten jednal na základě zákonem uložené povinnosti a byl bez možnosti přezkumu vázán lustračním osvědčením vydaným jiným orgánem státní moci. c) Nikoli dnem rozvázání služebního poměru, ale teprve právní mocí rozhodnutí soudu byla postavena napevno existence nesprávného úředního postupu a též i osoba škůdce. U imateriální újmy pak ani jiný výklad není možný, neboť ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk prodlužuje promlčecí lhůtu na 6 měsíců po skončení řízení, v němž k nesprávnému postupu došlo. Je-li nesprávným postupem nezákonná evidence ve svazku Státní bezpečnosti, pak taková lhůta nutně neskončí dříve, než uplynutím šesti měsíců od právní moci deklaratorního rozsudku. Dovolatel navrhuje, aby soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně a navrhuje, aby dovolací soud svým rozsudkem dovolání zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dle ustanovení § 32 OdpŠk: „(1) Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. (2) Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, /kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. (3) Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“ Odvolací soud postavil své rozhodnutí ohledně náhrady nemateriální újmy na závěru, že případný nárok dovolatele je promlčen. Tento závěr odvolacího soudu nemů