30 Cdo 3972/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3972/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 4. 2018 Spisová značka:30 Cdo 3972/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3972.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 22 odst. 2 předpisu č. 121/2000Sb. § 243b o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 7. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.7.2018IV.ÚS 2405/18JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto18.12.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3972/2017-330 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., se sídlem v Praze 6 - Bubenči, Čs. armády 20, IČO 63839997, proti žalované YOLT Services s.r.o., se sídlem v Praze 2 – Nové město, Sokolská 1605/66, IČO 29268516, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1079/3, o vydání bezdůvodného obohacení 11.102.444,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 176/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2017, č.j. 4 Co 1/2017-284, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Žalobce se proti žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši jednonásobku odměny, která by byla obvyklá za získání licence k přenosu rozhlasového a televizního vysílání chráněných děl v období od 1. listopadu 2012 do 31. října 2013, původně ve výši 13.060.410,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že žalovaná v uvedeném období neoprávněně užívala při přenosu televizního vysílání prostřednictvím satelitu chráněná autorská díla, žalobci nesdělila počty zákazníků a přes pokus žalobce uzavřít se žalovanou hromadnou licenční smlouvu, na tuto možnost nepřistoupila a následně ani přes výzvu žalobci nezaplatila vyúčtované bezdůvodné obohacení. Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října 2016, č.j. 23 C 176/2013-230, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11.102.444,60 Kč s příslušenstvím a výrokem II. jí uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 653.020,- Kč. Uvedl, že žalovaná zpřístupňovala, a tedy i sdělovala chráněná autorská díla nové veřejnosti prostřednictvím přenosu televizního vysílání v rámci služby DIGI TV. K tomuto přenosu docházelo prostřednictvím kabelového přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání jinou osobou než byl vysílatel ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále též „aut. zák.“). Dovodil, s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 13. října 2011 ve spojených věcech C 431/09 a C 432/09 (Airfield NV) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 796/2015, že v rámci eurokonformního výkladu aut. zák. pod legislativní zkratkou „kabelový přenos“ v tomto ustanovení je nutné rozumět (byť z jazykového hlediska poněkud nešťastně) i přenos prostřednictvím družice. Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo soud „druhého stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2017, č.j. 4 Co 1/2017-284, rozsudek soud prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. ho změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 457.114,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejprve odmítl námitku žalované, že odvoláním napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Za rozhodující právní otázku odvolací soud považoval to, zda ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos prostřednictvím družice. Se shora uvedeným názorem soudu prvního stupně se pak ztotožnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 18. července 2017 dovolání (doplněné podáním ze dne 19. února 2018), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou právní otázku, popřípadě právní otázku sice vyřešenou, která by ale měla být posouzena jinak, považuje posouzení ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. soudy obou stupňů. Touto otázkou podle žalované je, zda ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. má být vykládáno tak, že její činnost je kabelovým přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání díla, když ve skutečnosti je poskytovatelem satelitního balíčku a neprovozuje kabelový přenos, vysílání pomocí družice je upraveno v § 21 odst. 3 aut. zák. a rozhodnutí SCEU ve věci Airfield výslovně uvádí, že činnost poskytovatele satelitního balíčku spadá pod článek 1 odst. 2 (a) a (c) směrnice Rady č. 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 (dále jen „Směrnice 93/83), který je téměř doslovně převzat do § 21 odst. 3 aut. zák. Dovolatelka dále podotýká, že si je vědoma toho, že dovolací soud se již zabýval činností poskytovatele satelitního balíčku ve svém rozhodnutí ze dne 16. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 796/2015, nicméně v tomto rozhodnutí se nezabýval tím, zda je možné podřadit činnost poskytovatele satelitního balíčku pod § 22 odst. 2 aut. zák. Domnívá se také, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejích základních práv a svobod, když rozsudek soudu prvního stupně byl ve skutečnosti nepřezkoumatelný a odvolací soud ho z tohoto důvodu nezrušil. Také došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek, když soud žalovanou zavázal k platbě autorských poplatků, jejichž výše je zcela nedůvodná a nelegitimní. Konečně uvedl, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když soud prvního stupně vydal nepřezkoumatelný rozsudek a odvolací soud se řádně nevypořádal s ani jedním jejím argumentem a ani k jednomu neposkytl řádné odůvodnění. Dovolatelka předložila také posudek prof. JUDr. Iva Telce, CSc. ze dne 7. února 2018, kde se uvádí, že § 22 odst. 2 aut. zák. nelze vykládat v tom smyslu, že pojem „kabelový přenos rozhlasového nebo televizního díla“ zahrnuje také přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, který se uskutečňuje pomocí družice, že kolektivní správci v České republice v období do účinnosti novely aut. zák. účinné od 20. dubna 2017 nebyli zmocněni k povinné kolektivní správě ani v oblasti užití děl dle § 21 odst. 3 aut. zák., ani dle § 22 odst. 1 aut. zák. a konečně, že uvedenou novelu aut. zák. není možné vykládat tak, že by povinná kolektivní správa v oblasti užití děl posledně uvedenými způsoby byla zavedena retroaktivně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že návrh žalobce zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání, včetně jeho doplnění, se vyjádřil žalobce, který se domnívá, že otázka, kterou klade žalovaná byla vyřešena v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 796/2015, a proto dovolání žalované není přípustné, nesouhlasí s názorem dovolatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a souhlasí s eurokonformním výkladem ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. soudy obou stupňů. Navrhuje proto, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pou