30 Cdo 4264/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4264/2015 citace  Název judikátu:K nároku odsouzeného na poskytnutí zadostiučinění za nezachování ubytovací plochy cely. K zadostiučinění za nezákonné kázeňské potrestání Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 4. 2016 Spisová značka:30 Cdo 4264/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4264.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. § 17 předpisu č. 169/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 6. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4264/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1, identifikační číslo osoby 002 12 423, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 426/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, se ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. února 2015, č. j. 70 C 426/2014-105, ve výrocích V. a VI., jakož i uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, ve výrocích V. a VI, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2015, č. j. 70 C 426/2014-105, mimo jiné výrokem III. zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal poskytnutí zadostiučinění ve výši 1.000 EUR za každé tři měsíce ve stísněném prostoru s nezachováním ubytovací plochy o velikosti 4 m2, výrok IV. zamítl žalobu o poskytnutí zadostiučinění ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc od 1. července 2011, kdy nebyl zajištěn výkon ochranného léčení psychiatricko-sexuologického v ambulantní formě, a konečně meritorním výrokem V. zamítl žalobu o odškodnění žalobce ve výši 2.000,- EUR za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce v důsledku nesprávného rozhodnutí spočívajícího v neoprávněném zařazení žalobce do práce, neoprávněného kázeňského potrestání a neoprávněného přeřazení žalobce v rámci věznice. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 39 Co 115/2015-133, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (v odvoláním napadených) meritorních výrocích III., IV. a V., jakož i nákladový výrok VI., a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Meritorní výroky pak odůvodnil (ve stručnosti shrnuto) následovně: 1. K nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění za nezachování ubytovací plochy cely Odvolací soud odkázal na § 17 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ŘVTOS“) s tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že na jednoho odsouzeného v nízkokapacitní cele, o kterou žalobce výslovně požádal, byly splněny zákonné podmínky, jak žalovaná v řízení doložila. Dodal, že speciální úpravu, podle níž by bylo přesně určeno, jaký volný prostor bez předmětů tvořících vybavení cely musí na jednoho vězně připadat, zákon neobsahuje, takže požadavek žalobce na prostor zcela volný nelze hodnotit než jako nedůvodný a nemající oporu v zákoně. Odvolací soud dále reagoval na odvolací argumentaci žalobce, který poukazoval na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) v právní věci S. proti Itálii, přičemž ani této argumentaci nepřisvědčil. 2. K nároku žalobce na ochranné léčení Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci bylo uloženo ochranné léčení v ambulantní formě. S odkazem na § 57 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZVTOS“), vyložil, že výkon ochranného léčení je vždy podmíněn možnostmi věznice. Není-li proto ve Věznici Valdice, kde žalobce vykonává svůj trest odnětí svobody, zřízena odpovídající specializovaná poradna pro nařízené ochranné léčení, je na žalované, aby učinila opatření potřebná k zajištění takové léčby, ať již v jiných věznicích (v tomto případě ve Věznici Kuřim) nebo na jiných odděleních běžných nemocnic (na psychiatrii v Kosmonosech). K požadavku žalobce na „klidný výkon trestu“ odvolací soud uvedl, že smyslem výkonu trestu odnětí svobody je kromě ochrany společnosti i snaha o převýchovu či léčení odsouzených (v tomto případě nařízení ochranného léčení žalobce v době výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody), což je nepochybně odsouzeným ku prospěchu, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná postupovala šikanózně. Navíc z předmětného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že výkon ambulantního psychiatricko-sexuologického léčení byl nařízen přímo Psychiatrické nemocnici Kosmonosy. Žalobcem citované ustanovení § 23 ŘVTOS upravuje poskytování zdravotních služeb a nikoli výkon ochranné léčby; proto poukaz na uvedené ustanovení je nepřípadný. 3. K nároku žalobce za odškodnění za nezákonné rozhodnutí Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci byl udělen kázeňský trest rozhodnutím, které bylo později zrušeno. Žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění formou zahlazení trestu. V daném případě žalobce nejprve souhlasil se zaměstnáním, byl vypracován znalecký posudek o jeho zdravotní způsobilosti a odpovídajícím způsobem o jeho zařazení rozhodl ředitel věznice. Žalobce následně souhlas odvolal, byl podán návrh na jeho vyřazení ze střeženého pracoviště, o návrhu opět rozhodoval ředitel věznice a byla provedena výstupní lékařská kontrola. V důsledku toho bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, na jehož podkladě byl žalobce na tři dny umístěn do uzavřeného oddělení. S ohledem na délku trestu, který byl následně zahlazen, skutečnost, že žalobce se na vzniklé situaci aktivně podílel nejprve souhlasem s pracovním zařazením a následně jeho odvoláním, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tato forma reparace je postačující a ani v této části nárok žalobce neshledal důvodným. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Kromě námitek procesního charakteru v dovolání uplatňuje následující dovolací argumentaci k otázkám řešeným odvolacím soudem ad) 1 až 3: 1. “Zadostiučinění ve výši 1.000 EUR za každé tři měsíce ve stísněném prostoru a nezachováním ubytovací plochy o velikosti 4 m2 – otázka hmotného práva“ Dovolatel má za to, že oba soudy v daném řízení postupovaly v rozporu s procesními předpisy, když neumožnily žalobci prokazovat jeho tvrzení v tomto bodě žaloby, přičemž postupovaly taktéž v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). Podle dovolatele dovolací soud dosud nevyřešil a nevyložil otázku velikosti prostoru, který musí připadat v rámci cely na jednoho umístěného vězně, přičemž neřešil a nespecifikoval, co je tímto prostorem rozuměno. Dovolatel dále zpochybňuje údaje o ubytovacích rozměrech předmětné cely, neboť soudy vycházely z údajů uvedených zaměstnancem žalované, tedy osoby, která má zájem na výsledku sporu. Na podporu své argumentace odkazuje na rozhodnutí ESLP v právní věci S. proti Itálii. Z provedeného dokazování a závěrů obou soudů uvedených v odůvodněních jejich rozhodnutí nevyplývá, jaká faktická ubytovací plocha tedy dovolateli připadá, přičemž dovolatel má za to a tvrdí, že tato plocha je menší než 3 m2, kdy v daném případě je třeba od celkové plochy cely odečíst zastavenou plochu, která jako volný prostor pro osobu v cele neslouží. Oba soudy však bez dalšího dokazování vycházely pouze z tvrzení žalované, přičemž odmítly provést důkazy k prokázání tvrzení dovolatele. 2. „Zadostiučinění ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc od 1. 7. 2011, kdy nebyl zajištěn výkon ochranného léčení psychiatricko-sexuologického v ambulantní formě – otázka hmotného práva“ Dovolatel uvádí, že mu bylo soudním rozhodnutím uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě, přičemž následným rozhodnutím soudu mu byla ústavní forma ochranného léčení přeměněna na formu ambulantní. Dalšími následnými rozhodnutími mu pak byla prodlužována tato léčba v ambulantní formě. Podle dovolatele dovolací soud dosud neřešil otázku, jakým způsobem a do jaké