30 Cdo 4560/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4560/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 5. 2016 Spisová značka:30 Cdo 4560/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4560.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Ochrana osobnosti Zadržovací právo Dotčené předpisy:§ 191b o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 7. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.8.2016III.ÚS 2562/16prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto15.11.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4560/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce MUDr. M. B., zastoupeného advokátem Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované Psychiatrické nemocnici v Opavě, p. o., se sídlem v v Opavě, Olomoucká 305/88, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 241/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2015, č. j. 1 Co 60/2015-212, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2014, č.j. 23 C 241/2011 - 178, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel při rozhodování podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „občanský zákoník“), z toho, že žalobce neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje v jednání žalované, která žalobce nezákonně proti jeho vůli umístila ve své léčebně po dobu od 14. do 16. července 2009, což mělo pro žalobce za následek nezákonné omezení osobní svobody, povinnost snášet léčebný režim na uzavřeném oddělení, nedůstojné zacházení, následky v psychické sféře a stigmatizaci v rodinném a osobním životě. Skutečnost, že umístění žalobce bylo nezákonné, prokazoval žalobce pravomocným a vykonatelným usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 16. července 2009, č. j. 15 L 1113/2009-11. Soud prvního stupně uvedl, že není vázán výše zmíněným usnesením Okresního soudu v Opavě, neboť v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2738/2006, toto rozhodnutí nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé. Po provedení důkazů dospěl k závěru, že se žalovaná nedopustila neoprávněného zásahu do osobnostní sféry žalobce, neboť jednala v rámci zákonné licence bez vybočení ze zákonných mezí. K zadržení žalobce došlo na základě odborných vyjádření lékařů, kdy podle nich v době přijetí žalobce jevil známky trvalé psychotické poruchy s bludy, že byl nakažen virem HIV, měl agresivní sklony a ohrožoval okolí; žalobce trpěl paranoiou, že je sledován, požíval nadměrné množství léků bez řádné diagnostiky a svými myšlenkami ohrožoval také svou rodinu a dvě děti. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též „soud druhého stupně“ či „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 1 Co 60/2015-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že soud je sice vázán výrokem rozhodnutí o tom, zda k převzetí do ústavu došlo či nedošlo ze zákonných důvodů, ovšem pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení pro takové rozhodnutí, tedy, že zadržený se v době rozhodování soudu v ústavu stále nachází a že takové rozhodnutí vyhlásí předseda senátu. Za rozhodující vadu usnesení Okresního soudu v Opavě, kterým bylo rozhodnuto o tom, že k umístění (převzetí) žalobce ve zdravotním ústavu nedošlo ze zákonných důvodů, odvolací soud považoval skutečnost, že toto rozhodnutí bylo vydáno (pouze) asistentkou soudce, která nebyla takové rozhodnutí oprávněna vydat. Odvolací soud (proto) poukázal na zmatečnost uvedeného usnesení a dovodil, že soud prvního stupně tak nebyl uvedeným rozhodnutím vázán, takže byl oprávněn posoudit otázku zákonnosti zadržení žalobce sám. Odvolací soud dále shledal, že závěry soudu prvního stupně jsou správné, a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že k převzetí žalobce do zdravotního ústavu došlo v souladu se zákonem, když se tak stalo na základě doporučení jeho psycholožky i lékaře rychlé lékařské pomoci a rozhodnutí o přijetí žalobce do zdravotnického zařízení bylo podrobeno supervizi primářky oddělení ženských psychóz. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně proto správně vyhodnotil, že jednání žalované bylo přiměřené okolnostem a rovněž podmínky hospitalizace žalobce byly nadstandardní. Na závěr odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 29. června 2015, přičemž právní moci nabylo následujícího dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17. srpna 2015 dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v dovolání vymezené otázky dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Podle názoru dovolatele jde především o otázku, zda byly soudy vázány rozhodnutím předběžné povahy o nezákonnosti jeho zadržení, dále o otázku, zda je soud oprávněn hodnotit jako předběžnou otázku, zda je usnesení zmatečné, zda byl soud oprávněn hodnotit správnost závěru uvedeného v tomto usnesení a zda v důsledku dovolatelova zadržení bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „ o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak