30 Cdo 528/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 528/2025-235 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce A. D., (rodné jméno P. Č.), nyní ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 191/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 68 Co 29/2024-197, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2023, č. j. 12 C 191/2021-179, zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky 350 000 Kč (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla v souvislosti s nepřiměřenou délkou jednak řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 52/2005 (dále jen „první posuzované řízení“), které skončilo po více než 13 letech (za jeho délku žádal náhradu ve výši 160 000 Kč) a rovněž řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 227/2015 (dále jen „druhé posuzované řízení“),které skončilo po více než 14 letech (za jeho délku žádal náhradu ve výši 170 000 Kč). Posléze navrhoval, aby z důvodu nepřiměřené délky probíhajícího kompenzačního řízení, to je nyní posuzované věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 191/2021 (dále též jen „kompenzační řízení“), bylo přiznané zadostiučinění navýšeno o dalších 20 000 Kč. Ve vztahu k prvním dvěma označeným řízením měl soud prvního stupně nárok za promlčený, pokud jde o kompenzační řízení (nyní projednávanou věc) uvedl, že nebyl-li shledán základ nároku, nelze za délku řízení navýšit požadované odškodnění, navíc upozornil, že s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, kompenzační řízení nepovažoval za nepřiměřeně dlouhé. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka č. 1/ obsažená v bodech V a VI a znovu v bodech XII a XIII dovolání, pokud jde o uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na nepříznivý zdravotní stav dovolatele a s připomenutím okolností doprovázejících vznik tvrzené nemajetkové újmy) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury nikterak neodchýlil, pokud v plné shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo jakkoliv poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2384/13). Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež nepodléhají podle § 241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacímu přezkumu) se nepodává, že by žalobci cokoliv objektivně bránilo u žalované včas předběžně uplatnit svůj nárok v běžící promlčecí době a posléze jej prosadit u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračovat. Odvolací soud podrobně vyložil, že (nejen) v rozhodnou dobu dovolatel přes svůj objektivně nepříznivý stav (jež mu ovšem ani v minulosti nebránil v páchání mimořádně závažné trestné činnosti /loupežná vražda, pokus o vraždu atd., srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17, za níž byl opakovaně odsouzen k dlouhodobým trestům odnětí svobody/) důsledně uplatňoval (byť možná i za pomoci třetích osob) svá práva mnohačetnými návrhy u soudů, v jejichž rámci také plnohodnotně využíval prakticky všech dostupných řádných i mimořádných opravných prostředků. Skutková zjištění odvolacího soudu (převzatá od soudu prvního stupně), o tom, že žalobcův nepříznivý, leč dlouhodobě stabilizovaný, zdravotní stav nepředstavoval relevantní, tím méně nepřekonatelnou překážku pro včasné uplatnění nároku, je spojen s jedinečnými skutkovými zjištěními, která sama o sobě nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení a Nejvyšší soud je naopak povinen z nich vycházet (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); současně platí, že odvolací soud neposuzoval věc nikterak paušálně, ale ve spektru zcela konkrétních okolností právě projednávané věci. Námitka promlčení uplatněná státem, jenž má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení (srov. § 18 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Dlužno doplnit, že např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, plyne, že „rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (uvedené rozhodnutí dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Nepříčí se tedy ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ani to, že odvolací soud nepřikládal zásadní význam okolnostem předcházejícím vzniku uplatněného nároku. Jsou proto ve vztahu k důvodům napadeného rozhodnutí mimoběžná repetitivní tvrzení dovolatele o průběhu obou posuzovaných řízení i vzniku újmy z jejich nepřiměřené délky, neboť nebylo pochybností, že u obou posuzovaných řízení je základ nároku (tzv. odpovědnostní titul) dán, leč nárok nelze přiznat právě a jen pro jeho promlčení. Ve vztahu k výhradě, že odvolací soud nevzal náležitě na zřetel, že dovolatel je v daném sporu „slabší stranou“ žalobce nevymezil žádný důvod přípustnosti dovolání. Posuzované dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymez