30 Cdo 5445/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5445/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2016 Spisová značka:30 Cdo 5445/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5445.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 1 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006 § 7 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 8. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5445/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců: a) TWRA – Third World Relief Agency, identifikační číslo osoby: 27041514, se sídlem v Praze 4-Krč, U Michelského lesa 366, b) JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10-Strašnice, Černokostelecká 33, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 159/2007, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 21 Co 32/2012-60, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 21 Co 32/2012-60, se v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba žalobce b) o částku 2 712 515 Kč a v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem b) a žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, č. j. 31 C 159/2007-44, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 1 750 000 Kč a žalobci b) částku 37 845 Kč a 2 712 515 Kč a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 21 Co 32/2012-60, rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci b) (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a ve vztahu k žalobci a) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Žalobci se žalobou domáhali na žalované zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 1 750 000 Kč pro žalobce a) a 2 715 515 Kč pro žalobce b) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen jako „OdpŠk“) s odůvodněním, že Ministerstvo vnitra žalobcům způsobilo morální újmu tím, že: a) od 12. 3. 1996 do 8. 9. 2006 nezaslalo žalobci b), jakožto zmocněnci žalobce a), registrované stanovy občanského sdružení, přičemž tato povinnost vyplývá ze zákona č. 83/1990 Sb., a tak žalobci a) bránilo v jeho činnosti; b) dne 24. 6. 1996 vydalo Ministerstvo vnitra rozhodnutí č. j. II/s-OS/1-1294/1245/96/r, kterým podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 83/1990 Sb. s odvoláním na čl. 20 odst. 3 Listiny odmítlo registraci žalobce a), přičemž uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, č. j. 5 A 91/96-31; c) dne 30. 8. 1999 vydalo rozhodnutí č. j. VS/1-1/3530/99-r, kterým podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 83/1990 Sb. s odvoláním na čl. 20 odst. 3 Listiny odmítlo registraci žalobce a), přičemž uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, č. j. 6 A 110/99-45; d) dne 16. 1. 2002 rozhodnutím č. j. VS-700/SDR/I-2001 odmítlo registraci žalobce a), přičemž Nejvyšší správní soud rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č. j. 7 A 13/2002-46; e) dne 23. 12. 2003 rozhodnutím č. j. VS-10 481/SDR/1-2003 odmítlo registraci žalobce a), přičemž uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2006, č. j. 9 Ca 189/2005-97; f) v návaznosti na poslední rozsudek zaslalo dne 8. 9. 2006 žalobci b) registrované stanovy, ač o jejich zaslání žádal zmocněnec v návaznosti na právní moc rozsudku již dne 14. 7. 2006, čímž ministerstvo uměle prodlužovalo protiprávní stav popsaný pod bodem a) o další dva měsíce. Ministerstvo vnitra svá rozhodnutí odůvodňovalo nepravdivými nařčeními o tom, že omezit sdružovací právo je nutné z důvodu údajné snahy žalobců obcházet zákon a dále z důvodu bezpečnosti státu. Narčení pak byla vyvrácena rozsudky, jimiž byla rozhodnutí zrušena a dále i šetřením orgánů činných v trestním řízení. Zejména nařčení o ohrožování státu způsobila zakládajícím členům žalobce a) velké problémy, neboť v návaznosti na tato nařčení byly vyvolány reakce tajných služeb, probíhala šetření členů přípravného výboru a zakladatelů žalobce a) Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, Odborem terorismu a extremismu, a následovala mediální kampaň proti zakladatelům žalobce a) i žalobci b), v důsledku které tito utrpěli škodu při výkonu povolání a ztrátu řady sociálních kontaktů. Svévolným odmítáním registrace nebylo žalobci a) po dobu delší 10 let umožněno uskutečňovat činnost ve smyslu stanov, bylo znemožněno jiným osobám zapojit se do aktivit žalobce a) a byl o žalobci a) vytvořen obraz organizace ohrožující stát. Žalobce a) se stal předmětem zájmu BIS, která na svých webových stránkách publikovala informaci, že žalobce a) neúspěšně usiluje o registraci a je vážně podezřelý z financování mezinárodního terorismu. Žalobce b) požaduje i náhradu škody 37 845 Kč, které navrhovatelé vynaložili na právní zastoupení před Ústavním soudem a v souvislosti s obranou proti nezákonným rozhodnutím a nepravdivým tvrzením ministerstva. V návaznosti na usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2011, č. j. 31 C 159/2007-30, žalobci doplnili dne 9. 5. 2011 podání tak, že mimo jiné uvedli, že žalobce b) žádá 2 712 515 Kč jako zadostiučinění za nemateriální újmu vyvolanou nařčeními v odůvodněních zrušených rozhodnutí žalované. Soud prvního stupně z listinných důkazů zjistil, že rozhodnutími Ministerstva vnitra ze dne 24. 6. 1996, č. j. II/s-OS/1-1294/1245/96/r, ze dne 30. 8. 1999, č. j. VS/1-1/3530/99-r, ze dne 16. 1. 2002, č. j. VS-700/SDR/1-2001, a ze dne 23. 12. 2003, č. j. VS-10 481/SDR/1-2003, byla odmítnuta registrace žalobce a), a že v rámci řízení o opravném prostředku byla uvedená rozhodnutí žalované zrušena. Dále soud zjistil, že ústavní stížnosti žalobce b) byly odmítnuty, a to z důvodu podání neoprávněnou osobou, nepřípustnosti, neodstranění vad ústavní stížnosti, opožděnosti a nedůvodnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož rozhodnutí vydaná žalovanou ve vztahu k žalobci a) byla zrušena v rámci řádného opravného prostředku a jelikož podmínkou nároku na náhradu škody i nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonného rozhodnutí je pravomocné rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, nejsou dány podmínky pro přiznání nároku. Žalobu žalobce b) soud zamítl z důvodu, že žalobce b) nebyl účastníkem řízení, z nichž případně vznikla škoda, a k podání žaloby OdpŠk nebyl aktivně legitimován. Pokud se jednalo o nárok žalobce a), posoudil odvolací soud věc odlišně od soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu již z žalobních tvrzení vyplývá, že žalobce a) rovněž namítal, že v důsledku postupu žalované nemohl 10 let a 4 měsíce vykonávat svou činnost. Soud prvního stupně se nezabýval posouzením věci z hlediska možných nároků z titulu nesprávného úředního postupu a poskytnutí zadostiučinění za imateriální újmu, a to přesto, že se žalovaná k žalobě vcelku podrobně vyjadřovala nejen jako k nároku z titulu nezákonného rozhodnutí, ale i z titulu nesprávného úředního postupu. Ve vztahu k nárokům žalobce b) odvolací soud vyslovil souhlas s posouzením ze strany soudu prvního stupně a uvedl, že ze žaloby i z listinných důkazů vyplývá, že v řízení o registraci stanov žalobce a) vystupoval žalobce b) nikoliv za svoji osobu, ale jako zmocněnec žalobce a) a jeho jménem. Nelze proto dovodit, že byl sám účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tím by mu vznikla škoda, za kterou by stát podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídal. Žalobce b) napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. a II. dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o